Citáty z knihy
Poselství od protinožců

Name: Poselství od protinožců
Author: Marlo Morgan

Poselství od protinožců je falešně autobiografický román americké lékařky Marlo Morgan, líčící jeden rok jejího života, který prožila s australskými domorodci při pochodu napříč Austrálií. Kniha poprvé vyšla v roce 1990 a záhy se stala bestsellerem na amerických a evropských trzích. I přes oprávněnou kritiku z řad novinářů a odborníků na australské domorodé kultury o věrohodnosti vyprávění, se kniha stala oblíbenou zejména mezi příslušníky hnutí New Age a dále i přívrženci alternativy. O osm let později pak vyšel druhý román Poselství z věčnosti , který volně navázal na Poselství od protinožců. Román líčí příběh dvou domorodých dvojčat , která jsou odtržena od svých rodičů a musí se vypořádat nejenom se ztrátou sociální identity, ale i s nástrahami života, které na ně jako na domorodce v anglo-americké společnosti čekají.

„Věří také, že musíme respektovat přání jednotlivce, který se rozhodl přestat brát potravu a usadil se venku, aby ukončil svou pozemskou existenci. Nevěří, že smrt způsobená nemocí nebo úrazem je přirozená. Konec konců není přece možné zabít něco, co je věčné, a člověk nemůže zabít, co sám nestvořil. Tento názor souvisí s jejich vírou ve svobodnou vůli. Duše se svobodně rozhodne přijít. Proč by tedy mělo být spravedlivé zakázat jí odejít? Nejde o osobní rozhodnutí provedené v naší zjevné skutečnosti, ale o věčné rozhodnutí provedené vševědoucí součástí naší bytosti na rovině věčnosti.
Věří, že nejpřirozenější způsob, jak odejít z lidské zkušenosti, je uplatnit svobodnou vůli a právo na volbu. Když jeden z nich dosáhne věku 120 nebo 130 let a začne ho vzrušovat myšlenka na návrat do věčnosti, otáže se Božské Jednoty, zda je to v zájmu Nejvyššího Dobra a uspořádá slavnost na počest svého života.
Národ Opravdových Lidí po staletí pronáší k novorozencům jednu a tutéž větu a každý z nich tedy po narození slyší stejná první slova: „Milujeme tě a budeme ti na tvé cestě nápomocni.“ Při poslední oslavě obejmou jeden po druhém odcházejícího a opakují tutéž větu. Při příchodu na tento svět slyší totéž, jako když ho opouští! Pak se odcházející posadí do písku a doslova vypne své tělo. Zemře během dvou minut. Nikdo ho neoplakává a nikdo netruchlí.“

— Marlo Morgan, kniha Poselství od protinožců

Zdroj: kniha Poselství od protinožců

„Opravdoví Lidé si nemyslí, že mají hlas k tomu, aby mluvili. Mluvit mohou hlavou a srdcem. Když používáme k hovoru hlasu, upadneme do nicotných, nepotřebných a méně duchovních rozhovorů. Hlas je určen ke zpěvu, k oslavě a k léčení.“

— Marlo Morgan, kniha Poselství od protinožců

„„Když tedy neoslavujete, že jste o rok starší,“ zeptala jsem se, „co oslavujete?“
„To, že jsme lepší,“ zněla odpověď. „Oslavujeme, když poznáme, že jsme lepší a moudřejší než minulý rok. To pozná každý sám na sobě, a proto sám oznámí ostatním, že nadešel čas oslavovat.““

— Marlo Morgan, kniha Poselství od protinožců

„Lidé byli původně uzpůsobeni k tomu, aby komunikovali prostřednictvím telepatie. Různé jazyky a odlišná písma, která normálně stojí komunikaci v cestě, nejsou na překážku, pokud se dorozumíváme přímo pomocí mysli. V našem světě by taková komunikace ale nikdy nemohla fungovat, protože lidé okrádají své zaměstnavatele, šidí na daních a podvádějí své partnery. Našinec by nikdy nepřistoupil na to, aby někdo jiný věděl, co si myslí, protože všichni v sobě skrýváme příliš mnoho klamu bolesti a hořkosti.“

— Marlo Morgan, kniha Poselství od protinožců

„Narodila jsem se s prázdnýma rukama. Zemřu s prázdnýma rukama. Život jsem poznala v jeho plnosti s prázdnýma rukama.“

— Marlo Morgan, kniha Poselství od protinožců

„Během několika následujících dní jsme jedli cibulky rostlin, hlízy a oddenky a jakousi podzemní zeleninu, která se podobala normálním i sladkým bramborám. Moji společníci byli schopni najít rostliny hotové ke sklizni, aniž je vytáhli ze země. Pohybovali chvilku rukama nad rostlinou a poznamenali: „Tahle roste, ale není ještě zralá,“ nebo „Ano, tahle se chystá porodit.“ Mně přitom všechny stonky připadaly stejné, a když jsem jich několik vytrhla a viděla, jak je znovu zasazují zpátky, usoudila jsem, že raději počkám, až mi poradí, kterou mám vytrhnout. Vysvětlovali to jako vrozenou schopnost „proutkaření“, která je dána všem lidským bytostem. V naší společnosti bohužel nejsme vedeni k tomu, abychom naslouchali vlastní intuici, dokonce ji považujeme za cosi nadpřirozeného či zlého, a proto jsem se musela znovu učit něco, co je přirozené.“