„Tma, kterou v dálce bílým svitem lže / pod černým nebem zatemněných hvězd, přistane smutku usoužené míst, / jak temné závoje nebo temno samo. / A v té tmě samo zdání světla křísí, / jak čára na tabuli přebíjí se ní. / To slepý čas, ach, slepý čas se šmátrá podzimem, / opřený o hůl bílé břízy.“

Originál: (sk) Tma, ktorú z diaľky bielym svitom klame/ pod čiernym nebom zatemnených hviezd, pristane smútku usúžených miest,/ jak temné závoje, alebo temno samé./ A v tej tme samo zdanie svetla kriesi,/ jak čiara na tabuli prebíja sa ňou./ To slepý čas, ach, slepý čas sa šmátre jeseňou,/ opretý o palicu bielej brezy.