U jednoho jsou to jeho nedostatky, které filosofují, u druhého jeho bohatství a síla. První filosofii nutně potřebuje, ať již jako oporu, uklidnění, lék, vykoupení, povznesení, sebeodcizení; u druhého je jen krásným luxusem, v nejlepším případě rozkoší triumfující vděčnosti, která se musí nakonec vepsat kosmickými majuskulemi ještě i do nebes pojmů. Avšak v onom prvním, obyčejnějším případě, kdy se filosofie pěstuje z nouze, jako u všech nemocných myslitelů – a možná nemocní myslitelé v dějinách filosofie převažují –: co se stane z myšlenky samé, jež je vystavena tlaku nemoci?
Každá filosofie, která staví mír výše než válku, každá etika s negativní variantou pojmu štěstí, každá metafyzika a fyzika, která zná finále, konečný stav jakéhokoli druhu, každá převážně estetická nebo náboženská žádost po jakémsi ústraní, zásvětí, po něčem zcela „mimo“ či „nad“ opravňuje k otázce, zda to nebyla nemoc, co filosofa inspirovalo.
Zdroj: Radostná věda
„Všichni máme dostatek síly, abychom unesli neštěstí druhých.“
„Chudoba a bohatství jsou pojmy pro nedostatek a nadbytek.“
„Bohatství neznamená chválu a nedostatek hanbu.“
NEQUE LAUS IN COPIA NEQUE CULPA IN PENURIA CONSISTIT
„Láska spočívá v tom, dokázat se smířit s nedostatky toho druhého.“
