„Davový člověk se cítí dokonalým. Má-li se cítit dokonalým člověk vybraný, musí být ješitný; víra v osobní dokonalost s ním není podstatně sloučena, není v něm původní, ale pochází z jeho ješitnosti a i pro něho samotného má umělý, obrazný a problematický ráz. Proto ješita potřebujete ostatní lidi: hledá u nich potvrzení představy, kterou by rád o sobě měl. A tak ani v tomto nenormálním případě, je-li ,,zaslepen" ješitností, se člověk vybraný není schopen cítit opravdu úplným. Zato se nestane, aby o vlastní dokonalosti pochyboval nový Adam, průměrný člověk našich dnů. Jeho důvěra v sebe sama je stejná jako Adamova: rajská. Vrozená hermetičnost jeho duše mu znemožňuje to, co je předběžnou podmínkou k odhalení vlastní nedostatečnosti: srovnání s druhými. Porovnat se by znamenalo na okamžik vyjít ze sebe a přenést se do někoho jiného. Jenomže průměrná duše není tohoto cestování – nejvyššího sportu – schopna. Zde se setkáváme s rozdílem, který je od věčnosti mezi hlupákem a člověkem důvtipným. Důvtipný člověk často překvapí sám sebe na hranici hlouposti. Nelituje však námahy, aby hrozící hlouposti unikl. V tomto úsilí spočívá inteligence. Hlupák se naopak sám nepodezírá – má se za duvtipného – odtud i záviděníhodná klidnost, s níž se uvelebuje a hoví si ve vlastní lenosti. Jako hmyz, který nelze dostat z děr, kde žije, není možné hlupáka vylákat ze své hlouposti, ani na chvilku nemůže být vyveden ze své slepoty, aby se přinutil srovnat svůj obvyklý mdlý pohled s jemnějšími způsoby vidění. Omezenec je doživotní a neprodyšný. Proto Anatol France říkal, že hlupák je mnohem větším neštěstím než člověk zlý. Zlý člověk totiž občas odpočívá; hlupáci nikdy.“

Zdroj: [1. vyd, Vzpoura davů, Naše vojsko, Praha, 80-206-0072-8, 978-80-206-0072-1, 158 s., 39592445, José, Ortega y Gasset, 1993, 68-69, La rebelion de las masas, VIII. Proč se davy do všeho pletou a proč vždy násilně?]