„Hleď na tu pávici, jak pyšně se nosí,
přes svůj hadí jazyk sotva však vidí.
Výčitky žádné...
Však svědomí ji časem pohltí.

Podle ní pravdivá jsou slova její,
jak les, co ocitl se v plamenech.
Zachtělo se jí vody drahocenné,
k její smůle však jezero bylo vyschlé.

Nabírala dlaněmi písek do úst,
když zachtělo se jí vzlyku:
„Kdybych nebyla tak zaslepená sebou,
nebyla bych teď na suchu.“

„Čas už nevrátím, tak co mám dělat?!“ zvolala.
„Stačí projevit upřímný soucit,“ zašeptala příroda.

Byla hrdá. Hrdá příliš.
Až její hrdlo zemřelo ukrutnou žízní.“