„Prošla kolem mě. Dech se mi zatají.

Její vůně, její tělo – jako čerstvě utržený pomerančový květ, dotčený mandlí a potřísněný vanilkou.

Tep se mi náhle zastavil.

Přelstila jsi mě, krásná Smrti.

Agónie přichází. V hlavě se mi míhají vzpomínky. Naposledy jsem viděl právě tebe, jak odcházíš z místnosti.

Těžký vzduch náhle povolil jako svěrák, který svírá státní prapor.

Pod ním jsme si všichni rovni. A právě proto jsem znovu ožil.

*In diversitate concordia. Amor vincit omnia.*

Jako radost vyrůstající ze starostí se hrabu z hrobu ven, jen abych vám to znovu a znovu připomněl.

Přestože vykašlávám hlínu a krev a mé srdce leží roztříštěné na milion střepů, nedovolím, aby jimi někdo probodl ji.

Místo toho jí přeříznu provázek od balónku a nechám ho znovu vzlétnout k nebi. K nebi, na jehož existenci bych snad věřil, kdybych ho někdy skutečně spatřil.

Jenže balónek v atmosféře praskne a padá zpátky k zemi. Stejně jako moje duše, která už dávno leží v prachu.

Člověk bez duše už možná nemá důvod žít. Jeho smysl však může převzít někdo jiný, přestože nikdy nebude stejný jako on.

Přes střepy se přenesu.

Přes tu bolest… sotva.

A tak dál vdechuji hlínu jako vlastní aromaterapii.“