Epikúros byl starověký řecký hédonistický filosof období helénismu, zakladatel a současně nejvýznamnější představitel po něm nazývaného směru – epikúreismu. Ve své nauce vycházel především z Démokritova atomismu, zavrhl však jeho představu absolutního determinismu připuštěním existence samovolné odchylky v pohybu jinak zcela mechanicky se pohybujících atomů, jíž usiloval „usnadnit výklad bohatství proměn světa a především lidské svobody.“ Zásadně odmítal koncepci osudové nutnosti a teleologické pojetí skutečnosti.
Za hlavní cíl své filosofie, v níž v souladu se soudobou tradicí přikládal největší význam etice, považoval dosažení blaženého života v podobě duševního klidu a z něj vyplývajícího štěstí. Toho lze podle Epikúra dosáhnout jen skrze slast, jíž rozumí uspokojení přirozených potřeb vedoucí k odstranění bolesti těla a neklidu duše, z nichž pochází protiklad slasti a její hlavní překážka – strast. Ačkoli v tomto pojetí je slast přirozenou podstatou života, je chápána především negativně jako nepřítomnost strasti. Proto lze blaženosti dosáhnout výhradně vědomým vyhýbáním se strasti. V důsledku toho je v úsilí o blaženost klíčové rozpoznání skutečných potřeb, jejichž uspokojení je nezbytné pro odstranění strasti, od jen domněle opodstatněných, jejichž naplnění nezbytné není či v konečném důsledku je dokonce samo zdrojem strasti, takže je vhodné se jich zdržet. Tyto liché potřeby podle Epikúra pramení v několik druzích strachu – ve strachu z utrpení a ze smrti, strachu z bohů a strachu z nemožnosti dosáhnout štěstí. Protože je to strach, čím je člověk spoutáván a vzdalován od blaženosti tím, že mu znemožňuje rozpoznat přirozené potřeby od potřeb lichých, je pro dosažení slasti nejprve nutné osvobození od strachu. To je možné jen cestou rozumnosti, jíž lze pochopit bezdůvodnost strachu a odtud pak správně usuzovat, vyhovění kterým potřebám vede k duševnímu klidu a kterým nikoli.
Zatímco v rámci své školy byl Epikúros obdivován jako „osvoboditel od strachu“, „spasitel“ a „nositel světla“, mimo ni byla jeho nauka často chápána jako do jisté míry protispolečenská a zejména „bezbožná“. Mnohdy také byla, a to kritiky i vulgarizujícími následovníky, desinterpretována jako přitakávající nevázané poživačnosti či prostopášnosti, což ovšem již on sám odmítal poukazem, že rozumnost vede k usilování o střídmé a neokázalé slasti, neboť jen jimi dochází k odstranění strasti zcela spolehlivě. Dnešní badatelé v ní nicméně ve shodě nacházejí zvláštní druh sobectví a až asociálně vypjatý individualismus.
Epikúros byl autorem velkého množství děl, z nichž je však naprostá většina dnes ztracena. Do současnosti se dochoval pouze souhrnný soupis čtyřiceti etických myšlenek, který snad sám sestavil, a tři dopisy určené žákům; kromě toho je jeho nauka známa jen ze sekundárních pramenů.
„Lépe se ctí něco ztratit než s hanbou získat.“
Varianta: Lépe se ctí někoho ztratit, než hanbou získat.
„Největším ziskem na soběstačnosti je svoboda.“
Varianta: Největším ziskem ze soběstačnosti je svoboda.
Zdroj: [Danchev, Alex, 2006, Georges Braque, BB art, 18, 80-7341-942-4]
