„Dítě nemá takové ego, proto se jako malé lépe učí a objevuje, nezná stud. Přijímá informace z okolí a řídí ho tvořivá energie.
Dospělí se často učí kvůli vnější odměně, což aktivuje ego. Navyšování ega do nezdravé velikosti u dospělých aktivuje hamižnost, pýchu i strach. Dospělý se stane vězněm svého strachu, pýchy a hamižnosti a neustále se snaží chránit a zvětšovat své já, ego, a tím ztratí sám sebe, svou autenticitu a lidství.
Uvězněn v tomto strachu pak dospělý člověk paradoxně nejvíce ubližuje těm, které nejvíc miluje. Před nimi totiž buď odkládá masku a vylévá si na nich svou potlačenou frustraci, nebo v nich vidí zrcadlo svých vlastních chyb, na které jeho pýcha nedokáže unést pohled.
Cesta vede ven jen přes uvědomění si svých vlastních chyb.“