„Zdá se mi, že člověk, který prošel branou smrti a teď už vidí skutečnou velikost a dobrotu Boží – a v jejím světle si promítá zpětně celý svůj život, vidí každý svůj čin v těch nejširších a místně i časově nejvzdálenějších souvislostech po zákonu příčiny a následku a vidí tedy všechny své chyby se všemi jejich blízkými i vzdálenými důsledky – i chyby jiných, zrozené z těchto jeho chyb – ani se nemůže rázem oddat tváří v tvář Bohu věčnému blaženství. (…) Duši otevřenou tomuto poznání musí zachvátit nesmírná lítost, bolestná lítost, která pak trvá tak dlouho, dokud se na mapě zla budou stále ještě objevovat další a další důsledky našich zlých činů. A v tomto očistném ohni lítosti nad kdysi způsobeným a nadále působícím zlem vidím očistec.“

v knize Deset vyznání (2001) Marcely Kašpárkové
Zdroj: patřičná část knihy dostupná na Vira.cz; http://www.vira.cz/radovan-lukavsky