Citáty z knihy
Planina ticha

Name: Planina ticha
Author: Stanislav Vodička

„Kdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Za dlouhá léta života na samotě jsem do určité míry zdivočil, jak zrakem, tak i sluchem, a kdo si i v dnešní době zachoval v sobě něco z divocha, ten mi uvěří, že jsem dokázal vnímat celým povrchem těla.“

Stanislav Vodička kniha Planina ticha

„Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.“

Stanislav Vodička kniha Planina ticha

„Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.“

Stanislav Vodička kniha Planina ticha

„Nejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.“

Stanislav Vodička kniha Planina ticha

„Kdyby člověk doopravdy věděl, kolik miliard dávno zaniklých životů je v každé hroudě hlíny, která ho živí, jistě by potěžkával zemi s posvátnou úctou. Člověk však uctívá svou zemi jenom v popelničkách a kostrových hrobech.“

Stanislav Vodička kniha Planina ticha

Kontext: Kdyby člověk doopravdy věděl, kolik miliard dávno zaniklých životů je v každé hroudě hlíny, která ho živí, jistě by potěžkával zemi s posvátnou úctou. Člověk však uctívá svou zemi jenom v popelničkách a kostrových hrobech. Pohleďme třeba jenom na pavoučky. Jsou mezi nimi plavci, letci, běžci, a také artisté. Abych zbytečně, s bezohledným vladařstvím nedrtil život, chodím i v trávě ve své bezmocné lidské slonovitosti šetrně. A hle, málem bych zašlápl provazolezce.

„Vejdete-li jenom do svého vlastního života, potom vás krása provází neustále. Protože krása je. Samozřejmě, zármutek také je. Vždyť na světě je rovnováha citů, a nejen citů. Je však také porušování této rovnováhy.“

Stanislav Vodička kniha Planina ticha

„Ať děláme cokoliv, najednou se v nás zvedne vlna tesknoty, dlouhá jako půlnoční psí zavytí, neodbytně vábivá až do chodidel, a světélko naší pohádkové bludičky nás odvádí ven, mezi trávu, do jehličí a do listí, do společenství vod a stromů.“

Stanislav Vodička kniha Planina ticha

„Stokrát tě, řeko, lidé mohou otrávit a stokrát se do tebe vrátí život. Jsi věčná v kapičkách mlhy, v májových deštích a ve svých nitkovitých praméncích.“

Stanislav Vodička kniha Planina ticha