„Nikdo dohodnuté listiny nepodepisoval s iluzí, že by snad prováděl něco víc než prosazování vlastního zájmu a prestiže. Paradoxně však právě toto všeobecné vyčerpání a cynismus účastníkům umožnily transformovat praktické prostředky k ukončení jedné konkrétní války v obecnou koncepci světového uspořádání.“ — Henry Kissinger, World Order
„Pokud řádu nelze dosáhnout obecnou shodou ani jej vnutit silou, pak nelze jinak než jej za cenu katastrof a nelidskostí ukout ze zkušenosti chaosu.“ — Henry Kissinger, World Order
„(jak to chmurně zhodnotil britský premiér Lloyd George) „množství malých států, mnohdy složených z lidí, kteří si nikdy předtím neustavili stabilní vládu, avšak bez výjimky zahrnujících velké množství Němců, kteří se halasně domáhají znovusjednocení s rodnou zemí“.“ — Henry Kissinger, World Order
„Anglie zpoza kanálu La Manche čekala, až Napoleon (a ve 20. století Hitler) udělá chybu, která jí umožní vojensky vstoupit na kontinent v roli obhájce mocenské rovnováhy. (Za druhé světové války současně čekala, až se do střetu zapojí Spojené státy.)“ — Henry Kissinger, World Order
„Pokud je vláda považována za božskou, pak je každý projev nesouhlasu vnímán jako blasfémie, a nikoli politická opozice.“ — Henry Kissinger, World Order
„Snad žádná domácí diskuse v amerických dějinách nezanechala tak hluboké rány jako spory kolem války ve Vietnamu.“ — Henry Kissinger, World Order
„Řečeno slovy Rooseveltova oblíbeného pořekadla, Amerika bude „mluvit tiše a držet silnou hůl“.“ — Henry Kissinger, World Order
„V mezinárodním uspořádání v éře studené války se odrážely dva typy rovnováhy, poprvé v dějinách navzájem podstatně nezávislé: jednak nukleární rovnováha mezi SSSR a USA, jednak vnitřní rovnováha uvnitř Severoatlantické aliance, jejíž působení bylo v podstatné míře psychologické. Evropa uznala americké prvenství výměnou za poskytnutí americké nukleární ochrany.“ — Henry Kissinger, World Order
„Režim v Severní Koreji nenaplňuje žádný – dokonce ani svůj vlastní, komunistický – akceptovaný princip legitimity. Jeho hlavním výkonem je, že dokázal zkonstruovat několik jaderných zbraní. K vedení války se Spojenými státy nemá žádnou vojenskou kapacitu, avšak existence těchto zbraní s sebou nese politické důsledky, jež neskonale převyšují jejich možný vojenský užitek.“ — Henry Kissinger, World Order
„vlci a ovce dohodli na odzbrojení a jak ovce na znamení toho, že konají v dobré víře, poslaly hlídací psy pryč – a vlci je pak snědli.“ — Henry Kissinger, World Order
„Rakousko, kdysi považované za jednu z nejsilnějších a nejlépe řízených zemí v Evropě, se stalo zranitelným vlivem své polohy uprostřed Evropy: kdykoli se kontinent zatřásl, dolehla sem odezva. Mnohojazyčný ráz říše ji též činil snadným terčem sílící vlny nacionalismu, síly, která byla ještě o generaci dříve v podstatě neznámá.“ — Henry Kissinger, World Order
„Podobně jako Machiavelli podává i Kautilja analýzu toho světa, který měl reálně před sebou, a poskytuje nikoli normativní, ale praktické vodítko k jednání. Staví přitom na stejné morální bázi jako Richelieu, který žil o téměř dva tisíce let později: stát je křehká struktura a státník nemá morální právo riskovat, že etické ohledy ohrozí jeho další existenci.“ — Henry Kissinger, World Order
„Zvláště trýznivou úzkost způsobovaly dosavadním původcům americké zahraniční politiky záchvaty studentského hněvu. Nejistota dospělých proměnila obvyklé výhrady dozrávajícího mládí v institucionalizovaný vztek a národní trauma. Veřejné demonstrace dosáhly rozměrů, které prezidenta Johnsona (jenž válku nadále prezentoval tradičním způsobem, tedy jako obranu svobodného lidu před postupem totalitarismu) donutily omezit během posledního roku v úřadu svá veřejná vystoupení skoro výhradně na prostory vojenských základen.“ — Henry Kissinger, World Order
„Zbývajících sedmatřicet německých států se seskupilo do entity nazvané Německý spolek, která měla poskytnout odpověď na odvěké evropské dilema: když je Německo slabé, je lákadlem pro cizí – především francouzské – intervence, a když je jednotné, pak má dost síly na to, aby samostatně porazilo své sousedy, a svádí je proto k tomu, aby v reakci na nebezpečí spojili své síly. V tomto smyslu lze tvrdit, že po většinu historie bylo Německo pro mír v Evropě buď příliš slabé, nebo příliš silné.“ — Henry Kissinger, World Order
„Pokud se po revoluci nebo změně režimu neustaví nové autoritativní centrum, jež je považováno podstatnou většinou populace za legitimní, pak dojde k tomu, že široké spektrum rozmanitých frakcí vytrvá v otevřeném konfliktu se skupinami považovanými za mocenské rivaly. Některé části státu mohou sklouznout do anarchie nebo permanentní vzpoury, případně splynout s částí jiného rozpadlého státu. Existující centrální vláda mnohdy není ochotna či schopna prosadit svou autoritu nad pohraničními oblastmi nebo nestátními entitami, jako je Hizballáh, al-Káida, Islámský stát či Tálibán. Přesně k tomu došlo v Iráku a Libyi a v nebezpečně vysoké míře též v Pákistánu.“ — Henry Kissinger, World Order
„Zakladatel samostatného Singapuru Li Kuang-jao, v dané době možná vůbec nejmoudřejší asijský představitel, byl otevřeným a odhodlaným zastáncem názoru (kterého se dodnes nezřekl), že americká intervence byla nezbytná, pokud se měla zachovat možnost nezávislé jihovýchodní Asie. Analýza toho, jaké důsledky by mělo vítězství komunistů ve Vietnamu pro daný region, byla do značné míry správná.“ — Henry Kissinger, World Order
„Lidstvo v každé době plodí ďábelské šílence a svůdné představy útisku. Úkolem státnictví je zabránit tomu, aby se vyšvihli k moci, a udržet funkční mezinárodní uspořádání, které je může – pokud se k moci dostanou – zastrašit. Toxická směs povrchního pacifismu, geopolitické nerovnováhy a nejednoty spojenců však těmto silám v meziválečném období dala volnou ruku. Evropa poučená třemi sty lety konfliktu vybudovala mezinárodní řád – a pak ho odhodila, protože její vůdcové nerozuměli při vstupu do první světové války důsledkům svého počínání, a i když nyní chápali, jaký by byl dopad další hromadné katastrofy, zalekli se závěrů, k nimž je toto nahlédnutí mělo přimět. Kolaps mezinárodního pořádku, k němuž v této době došlo, byl v zásadě rezignací či přímo sebevraždou. Evropa opustila zásady vestfálského urovnání, zdráhala se uplatnit sílu, jež by byla nezbytná k obhajobě deklarované morální alternativy, a nyní ji stravovala nová válka, jejíž konec s sebou znovu přinesl nutnost nově pojmout uspořádání kontinentu.“ — Henry Kissinger, World Order
„Žádná společnost nikdy neměla sílu, žádný vůdce odolnost a žádná víra energii nutnou k tomu, aby své zákony prosadila trvale na celém světě. Univerzální moc se prokázala jako nedosažitelná a islám v tomto bodě není výjimkou.“ — Henry Kissinger, World Order
„V rozepjaté a zadumané „ruské duši“ (jak o ní ruští myslitelé posléze začali hovořit) prodlévalo přesvědčení, že jednou veškeré ruské snahy a rozpory dospějí k rozkvětu, pouť Ruska se prokáže jako platná, jeho výkony se dočkají chvály, pohrdání Západu se překlopí v úžas a obdiv, země sloučí moc a rozlehlost Východu s kultivovaností Západu a mravní silou pravé zbožnosti a Moskva – „třetí Řím“ a dědic padlé Byzance, jejíž car je „následníkem východořímských caesarů, pořadatelů církve a jejích koncilů, jež ustavily samotné krédo křesťanského náboženství“ – bude hrát rozhodující roli v nastolení nové epochy celosvětové spravedlnosti a bratrství.“ — Henry Kissinger, World Order
