Citáty o kráse a vzhledu

„Balet je krása ve strádání.“

„Krása může být ochranou i zbraní.“

„Proč se lidé tolik starají o krásu vlastního těla, nikoli o krásu duše?“

„Dříve jsem usilovala, domnívala jsem se, že musím něco dělat, něco získat, něčeho dosáhnout. Avšak samotný akt snažení se o něco, vychází ze strachu - bojíme se, že nebudeme mít to, co opravdu chceme. Udržuje nás to uvězněné v dualitě, protože se soustřeďujeme na onu neodmyslitelnou oddělenost mezi lovcem a jeho kořistí. Teď už se nehoním za ničím, jen dovoluji.
Když například cítím obrovskou touhu, aby se můj život ubíral určitým směrem, vím, že kdybych se o to usilovně snažila, budu jen bojovat s vesmírnou energií. Čím více energie musím vložit do toho, abych něco získala, tím je mi jasnější, že dělám něco špatně.
Dovolení, na druhou stranu, nevyžaduje vůbec žádnou snahu.
Je to spíš něco jako uvolnění, protože to znamená uvědomit si, že tvoří-li všechno jednotu, pak to, co toužím získat, již mé je.
Proces dovolení probíhá tak, že napřed důvěřuji a potom jsem opravdu tím, čím jsem. Pak přitáhnu jen to, co je opravdu moje, a přitáhnu to takovou rychlostí, jaká je mi příjemná. Můžu se soustředit na své starosti, nebo na to, co mi zdánlivě chybí, ale pak se můj život nebude ubírat směrem k tomu, co bych chtěla zažít. Zůstane, jaký je teď, protože věnuji pozornost strachu a svému trápení a pocitu nenaplněnosti, místo abych rozšířila své vědomí a vpustila do svého života nové zážitky. Mohu tedy nechat své představy materializovat pomaleji nebo rychleji, podle toho, jak rychle se dokážu oprostit od svých strachů a úzkostí a uvolnit se. Čím více jsem připoutaná k určitému způsobu uvažování a k určitým výsledkům, tím více se bojím nových dobrodružství; a tím pomalejší bude vývoj, protože nejsem procesu vývoje otevřená.
Neumožňuji vesmírné energii, aby mnou volně proudila. Nechci tím říct, že sedím doma a zvažuji každou možnost a každé rozhodnutí. Dělám jen to, že vědomě žiju každý okamžik
v tomto prostoru, který je dán vnitřně, nikoli zevně.
Venku není o co usilovat a co přitahovat. A protože vesmír je v nitru, pak vše, co zažiju sama v sobě, ovlivní i Celek.
Vzhledem k tomu, že celá tapiserie všech dob již byla utkána, pak vše, co chci, aby se v mém životě stalo, již existuje v nekonečné, nefyzické rovině. Mým jediným úkolem je rozvinout své pozemské já natolik, abych dosáhla i do této sféry. Jestliže tedy po něčem toužím, nemám jít a získat to, ale měla bych rozšířit své vědomí a umožnit vesmírné energii, aby mi to vnesla do mé zdejší skutečnosti.
Snaha získat to, po čem toužím, jen posiluje oddělenost, zatímco dovolení znamená uvědomit si, že vzhledem k tomu, že tvoříme všichni jednotu, tak to, po čem toužím, již mé je.“

„Co je krása ženy? Její ošklivost, přijatelná našim smyslům.“

„Kdyby byly úsudky žen o ženách pravé, nebylo by na světě ani jediné krásné ženy.“

„Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a lidské ctnosti bez lidských vad.“

„Vaše oblečení by mělo být natolik těsné, aby bylo vidět, že jste žena, ale natolik volné, aby bylo vidět, že jste dáma.“

„Mládež je šťastná, protože je schopná vidět krásu. Každý, kdo si udržuje schopnost vidět krásu, nikdy nezestárne.“

„Navzdory kráse a akčnosti těch sebědomých, jsem byl ale vždy na straně těch, kterým to v životě moc nesluší, na straně nepraktických introvertů, na straně chlapců, kterým moc nešel život a ve škole byli z tohoto předmětu na propadnutí. Vždycky jsem spíš fandil dívkám, které se obvykle moc neuměly obléknout a byly si toho trapně vědomy. Byl jsem spíš na straně bojácných typů, kterým se nikdy nedařily vztahy a těžko se seznamovaly.

Mám rád především ty, co neumějí život. Žehnám všem nesebevědomým, co mají plno dobré vůle a lásky, kterou touží dát, co jsou citliví a se kterými se život zpravidla nemazlí. Žehnám úzkostným typům, kteří se nejsou s to prosadit, ne proto, že by byli zbabělí, ale zkrátka jen proto, že pro některé jemnější květiny je džungle příliš nemilosrdná. Mám moc rád nehezká děvčata a introvertní chlapce, protože v nich vidím diamanty nerozkvetlých květů.“

„Svoboda a prostá krása jsou příliš dobré nato abych jsem se jich vzdal.“

„CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“

„Zní hluše srdce zvonu hlas, o smrti píseň zpívá, o smrti, jež má tolik krás, víc, než-li svět nám skrývá.“

„Nemiluješ někoho kvůli jeho vzhledu, jeho oblečení nebo jeho parádnímu autu, ale protože zpívá píseň, kterou můžeš slyšet jen ty.“

„Je pravdou, že se člověk učí zklamáním a vyvíjí utrpením. Proč ale zapomínat, že také roste radostí a krásou.“

„Nelíbí se mi jak vypadám. Nikdo nemá rád vlastní vzhled, a pokud má, nechci se s tím člověkem přátelit. Ale všichni víme, v čem tkví naše nejistoty. Otázka, kterou jsem si při psaní kladl, byla:,, Jak tyto nejistoty ovlivňují můj způsob života? Jak si kompenzuji to, že na sobě něco nemám rád? Co dělám, abych to zakryl?“

„Žijeme ve světě, kde je pohřeb důležitější než zemřelý, svatba je důležitější než láska, vzhled je důležitější než mysl. Žijeme v obalové kultuře, která pohrdá obsahem.“

„Když jsem tě poprvé potkal, neměla jsi na sobě žádné oblečení. Bylo mi tě líto, dal jsem ti své. Dnes už vím, že jsem měl jít dál a nezastavovat se.“

„Smutným údělem králů a krásných žen je, že v davu lichotníků, který je obklopuje, nemohou rozeznat přítele.“