Citáty na téma oslovení

Sbírka citátů na téma oslovení, člověk.

Citáty na téma oslovení

Marcus Aurelius foto

„Jak zkažený a ošemetný je člověk, který říká: "Umínil jsem si být k tobě zcela upřímný." K čemu to, člověče? Takového úvodu není potřebí! Však se to ihned ukáže: na čele to musíš mít psáno, z hlasu ti to musí zaznívat a z očí vyzařovat, aby to z nich oslovený přímo vyčetl jako z pohledu milujícího. Vůbec upřímný a dobrý člověk musí být takový, že každý, jakmile k němu přistoupí, v tu chvíli to chtěj nechtěj vycítí. Strojená upřímnost je zákeřná dýka. Nic není odpornější než vlčí přátelství; toho se varuj ze všeho nejvíc! Kdo je dobrý a upřímný a dobře smýšlí, ten to má vepsáno v očích docela znatelně.“

Marcus Aurelius kniha Hovory k sobě

Hovory k sobě

O přátelství , O upřímnosti

„Láska, která se kupuje, má vždy tatáž oslovení - ta která se prodává, tytéž způsoby.“

Louis-antoine Fauvelet De Bourriene
O lásce
Lubomír Lipský foto

„Oslovení kluku bylo pro nás synonymum mladého ducha. Můžou být přece sedmdesátiletí kluci a patnáctiletí starci. Kluk není měřítko pro léta, ale spíš pro náboj. Elan vital se tomu říká… Takže i dnes občas myslím, že jsem ještě kluk. Koneckonců – jako mladík jsem hrával dědky, proč bych si dnes nezahrál na mladíka. Klukovinama se člověk dokáže odpoutat i od každodenního životního stereotypu.“

Lubomír Lipský (1923–2015) český herec a komik

Zdroj: Výstavní panely expozice k 90. narozeninám Lubomíra Lipského ve foyer Divadla ABC v Praze, duben 2013. Původní zdroj citátů neuveden.

O životě , O létě , O klucích
Carl Gustav Jung foto

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil - kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě "přeneseny" na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. "hříchů" vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, "V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny". On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, "On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest"; "On, na svém těle vzal naše hříchy' na kříž…" "… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…" Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

Carl Gustav Jung (1875–1961) švýcarský psychiatr a psychoterapeut, který založil analytickou psychologii

Výbor z díla VII. - Symbol a libido

O rozumu , O povaze , O Kristu , O pomoci