Citáty na téma vytěsnění | Citáty slavných osobností

„V psychoanalytické terapii můžeme pravidelně pozorovat, že když se dotkneme vytěsněného materiálu, vyvoláme odpor. Tento jev však zdaleka nepozorujeme jen v psychoanalytické práci. I v denním životě pro něj nacházíme bohatě příkladů. Kdo by se nesetkal s pobouřenou reakcí matky, které někdo řekl, že chce držet své děti blízko sebe, jen protože je chce vlastnit a ovládat - a ne proto, že je tak velice miluje? Nebo když někdo řekne otci, že jeho starosti o panenství jeho dcery jsou motivovány jeho vlastním sexuálním zájmem o ni?“

Erich Fromm (1900–1980) německý filozof, psycholog a psychoanalytik

The Anatomy of Human Destructiveness

O milování , O maminkách , O životě , O dětech

„Je přirozené, že životní úsek mládí může prostřednictvím dalekosáhlého uznání pudové stránky získat. Může například získat právě uznání sexuality, jejíž neurotické vytěsnění člověka v nehorázné míře vzdaluje životu nebo ho nešťastně přímo vnutí do nanejvýš nevhodného života, s nímž se pak přímo musí znesvářit. Oprávněné přijetí a uznání normálních pudů přivádí mladého člověka k životu a sloučí ho s osudy, jež ho vedou dále k nezbytnostem a s tím spojeným nutným obětem a výkonům, které posilují jeho charakter a utvářejí jeho zkušenost. Naproti tomu pro dospělého člověka ve druhé polovině života, jak je obecně známo, nepřetržité rozšiřování života už zřejmě není tím správným principem, poněvadž sestup v životním odpoledni vyžaduje zjednodušení, omezení a zvnitřnění, to znamená individuální kulturu.“

Carl Gustav Jung (1875–1961) švýcarský psychiatr a psychoterapeut, který založil analytickou psychologii

Zdroj: Jung, Carl Gustav, Člověk a duše, Academia, Praha, 1995, 80-200-0543-9, 277

O dospělosti , O životě , O mládí , O osudu

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil - kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě "přeneseny" na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. "hříchů" vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, "V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny". On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, "On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest"; "On, na svém těle vzal naše hříchy' na kříž…" "… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…" Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

Carl Gustav Jung (1875–1961) švýcarský psychiatr a psychoterapeut, který založil analytickou psychologii

Výbor z díla VII. - Symbol a libido

O rozumu , O povaze , O Kristu , O pomoci