Vyhledávání

„Ukazuje se, že základní stavební kameny přírody se dělí na dva kmeny. Na jedné straně máme částice, jejichž vlny spolu interferují běžným způsobem. Jsou známy jako bosony. Patří mezi ně fotony a gravitony, hypotetičtí nositelé gravitace. A na druhé straně máme částice, jejichž vlny spolu interferují, pokud se jedna vlna převrátí. Ty nazýváme fermiony. Patří mezi ně elektrony, neutrina a miony.“

„Bůch je život ve všem živém je Bůch. Bez přírody by nebyl člověk a bez člověka by nebyl Bůch. Praví Búch je v uctívání přírodních živých tvorů a přírodních přirozených věcí. Radši udstivej kachnu ze zelím a Zem co ti ji dá a lidi co jí vypestují atd uvaří ten proces než něco k čertu imaginárního. Jako kachna se zelím se zjeví když proto něco uděláš ale Bůch né. Protože Bůch je ve všem Bůch je víra v život a ve vsecho.“

„Každá interpretace má v sobě prvek manipulace a zaplétání a vyplétání z kontextů.“

„Toto je prostor k modlitbám. Je čistá. Postavena s pokorou. Nechvástá se svým vzhledem. Neobtěžuje stvořitele a jeho lid svou majestátností. Tomu se vyhýbá. Spíše hledá podstatu ukrytou za formou. Lehce se dotýká země. Svým povrchem propůjčeným přírodou se stává součástí kopce i údolí. Vypadá, jako by tam stála odjakživa. Interiér je stejně prostý jako exteriér. Nedělá se krásnou a nekřičí jako ty ostatní. Jak jsem již řekl, je prostá. Její jedinou dekorací je světlo omývající zeď Qiblahovu.“

„Filosof je milovníkem moudrosti, lépe řečeno, pravdy. Všichni filosofové se vyznačovali těmito vlastnostmi. Ve starověku není jediného filosofa, který by neposloužil lidem příklady ctností a morálním poučením. Všichni se mohli mýlit v oblasti fyziky, ale tu tak málo potřebujeme v praktickém životě, že filosofové by se bez ní obešli. Celá staletí trvalo, než lidé poznali část zákonů přírody. Ale moudrému stačí jediný den, aby poznal povinnosti člověka.“

„Pokud příroda učinila alespoň jednu věc méně náchylnou k výlučnému vlastnictví než ty ostatní, pak je to čin schopnosti myslet zvaný myšlenka, kterou může jedinec vlastnit výlučně, dokud si ji nechává pro sebe; ale jakmile je zveřejněna, nutí se do vlastnictví všech, a její příjemce o ni nemůže přijít. Její zvláštní vlastností je též, že nikdo jí nemá méně proto, že ji celou mají i ostatní. Kdo ode mne obdrží myšlenku, obdrží návod, aniž bych já o něj přišel; jako kdo si zapálí svíčku o moji, obdrží světlo, aniž by mě uvrhl do tmy. Aby se myšlenky volně šířily od jednoho člověka ke druhému napříč zeměkoulí, pro morální a vzájemné poučení člověka, a vylepšení jeho podmínek, se zdá být zvláštně a laskavě navrženo přírodou, když myšlenky učinila, stejně jako oheň, rozšiřitelné všude po prostoru, aniž by snížila jejich hustotu v nějakém místě, a, jako vzduch, ve kterém dýcháme, hýbeme se a fyzicky existujeme, neschopné zajetí či výlučného přivlastnění. Vynálezy tedy nemohou být, v povaze věci, být předmětem vlastnictví.“

„Klid v hlavě je když nemyslíš a pouze vnímáš prostor okolí kolem sebe, myšlenky si někde plují v dáli. A ty jen cítíš tu orosenou trávu jak chladí ti nohy. O kousek dál za plotem motýli sosají šťávu ze spadlích hrušek jsou tam i vosy včely to je zvuků posloucháš hmyz. A v dáli zlatavé pole uzrálé pšenice vlní se od věru. teplý vzduch léta sluneční paprsky prohřívaji tělo. Ve větvích stromů šumí listy jak je vítr profoukává. Taky ptáčci vesele švitoří. Najednou si tou energií života co je všude nevnímáš čas ani sebe ego pouze přírodu v sadu. Klid a jsi pohlcen okolím kolem sebe a všechny starosti házíš za hlavu. Si klid soulad jako ta příroda cítíš jí svíma smyslama Čichem, ušima, očima, hmatem když se dotkneš kůry stromů nebo zrajícího ovoce cítíš vůmi chuť šťavnatost ovoce. Smysli tě najednou ovládají víc než myšlenky tehdy jsi klid.“

„Konáš-li svou denní povinnost podle příkazů správného rozumu - horlivě, neoblomně, v dobré vůli a nikdy jen jako něco vedlejšího, a uchováváš-li ono své božstvo v ryzí čistotě, jako bys je měl vrátit už teď, slučuješ-li to obojí, aniž co dále očekáváš nebo se čeho bojíš, nýbrž setrváváš na konání přítomné povinnosti ve shodě s přírodou a na statečné pravdivosti v každém slově i výroku, pak budeš v životě šťasten. A vůbec nikdo tomu nemůže zabránit.“

„Moudrost začíná přemýšlením o všem až po strácím se v tom všem. A naleznutí našel jsem svojí duševně psychickou formu osvobození se pravdu ve všech pravdách. A jakési božství v napojení se na koloběch přírody a všeho okolo. To prozření uvědomění procitnutí odevření něčeho v sám v sobě. To je jako fakt ujetej stav mysly kdy to všechno najednou je tak jak velký. Ta hlava ty myšlenky ten silný smyslově a psychicky i fyzicky zvláštní propojení. Všichni jsme si bohama ve svích hlavách.“

„V mojí mysly moudrost minulosti. V mojí duši marnivosti života květ jak velký a moudrý je tenhle svět. Nevidím co pravda je ve zmatku se utápím a pochybností trpím. Nevím co si počít mám v téhle existenci. Přide mi ten svět tak plny myšlenek a emocí že když to cítím není mě pomoci v zmatku se utapím. A ikdyž z přírody spoustu porovnání znám tak z toho lidského chaosu nasavám. Jak sílná je myšlenka hlava a všechno v ní co obklopuje svět to je síla monstrózní.“

„Příroda dala ženám pěknou postavu, aby se jí chlubily. Jinak v tom shonu za živobytím by se mohlo stát, že by si jich mužští nevšimli nebo by si jich všimli až pozdě, a množení by došlo úhony. Takže to ženské chlubení má význam – jenže ono je to jiné chlubení, když si pěkná ženská vykračuje jakoby nic, nekouká po nikom, ale vidí všechno. A jiné, když pěkná ženská jde, co krok, to bok sem, bok tam, když upustí klíče, aby se mohla pro ně sehnout, a dělá, že neví, že má výstřih.“

„Lidská bytost je součást celku, který nazýváme "vesmír", součást ohraničená v čase a prostoru. Prožívá sebe sama, své myšlenky a pocity, jako něco odděleného od zbytku - je to druh optického klamu vlastního vědomí. Tento klam pro nás představuje jakési vězení, omezuje nás na naše vlastní touhy a vztah k několika nějbližším osobám. Naším úkolem musí být osvobodit se z tohoto vězení tím, že rozšíříme okruh svého soucitu tak, aby zahrnul všechna živá stvoření a přírodu v celé její kráse.“

„“Je to všechno strašně lehké, prosté, nevinné. Dotknul jsi se mě, ale nepotřeboval jsi k tomu dotek. Vše to ve mě ožívá, tak jako příroda na jaře. Myšlenky mi plují hlavou, štěstí celým tělem, láska srdcem. Snažím se věřit, nebo snad jen doufám? Že to bude jiné? Prosim už dost. Jasnou odpověď mi dej, na nevyřknuté otázky. Čekám na to, kdy na mě opět pohledneš, naše oči se střetnou, vezmeš svojí ruku a obejmeš mě tak jako nikdo. Že naplníš mě pocitem plnosti. A ne jen samoty.”“

„Není každá přestávka v práci zahálkou, a je veliký rozdíl mezi lenošením a odpočinkem – ti, kdo jej dopřávají skoupěji sobě či jiným, patrně se dopouštějí jakési křivdy vůči přírodě, od níž vyžadují víc, než co sama připustila. Myslím, že bych se příliš nezmýlil tvrzením, že se proviňují právě tak ti, kdo nemírným pracovním úsilím zahrabávají životaschopnost, jež je nám vrozena, jako ti, kteří ji nechávají rozplynout v zahálce. Jak je těžké zachovávat ve všech věcech pravou míru, píši tomu, kdo to dobře ví.“

„Co udělají dvě kozy, potkají-li se na uzoučké lávce, která vede přes vodu? Nemohou jít za sebou, nemohou projít vedle sebe, lávka je příliš úzká. Kdyby se začaly trkat, mohly by obě spadnout a utopit se. Co tedy udělají? Přírodou je jim dáno, že si jedna lehne a nechá tu druhou po sobě přejít. Obě tak zůstanou v pořádku. Stejně by se měl chovat člověk k člověku a nechat se spíš pošlapat, než aby se s druhým vadil, přel a vedl boj.“

„Vždycky se mi zdálo, že společenský řád vyplývá ze samé podstaty věcí a nevyžaduje od lidského ducha nic víc než péči o uspořádání různých prvků; že lidem lze vládnout, aniž by se z nich stali otrokáři, nevolníci nebo oběti; že člověk se narodil pro mír a svobodu a stal se nešťastným a krutým pouze působením zákeřných a utlačovatelských zákonů. A proto věřím, že pokud budou člověku dány zákony, které jsou v souladu s diktátem přírody a jeho srdce, přestane být nešťastný a zkažený.“

„O naštvanosti o emocích o přírodě o svědomí
Naštvala jsem se a vyškubla dýňi z kořenem a na květy stále litaly včely tak jsem květy a dýně rozdupala a rostlinu dýni hodila na kompost. Pak pokácela broskvoň🌳🍑 která stejnak tři roky neměla broskev. Ale ne celou jednu větvičku jsem na tom stromě nechala a pak jsem o ni brečela protože jsem v hlouby duše👻 věřila že budou na ní broskvičky🍑. Sice mě serou ty skurveny broskvičky 🍑🍑🍑okrajovat nesnaším ten povrch ale ty byli tak sladoučky a šťavnytý 😭. sakra Jenomže když mě chytne amok tak ničím všecho co mi přide pod ruku. Ale jak to bylo odreagování až jsem se z toho přepálila na sluníčku☀️. Prostě tím chci říct že si uvědomuju že jsem ubližila stromu ke kterému mám cit a i k těm večelkam co opilovaly daňové květy 😓 jsem jim vzala rostlinu kvůly vlastní vsteklosti. Ale co hůř došlo mě že nemusím obhajovat život jako něco dobrého život je praštěná zvracenost i příroda je jeblá. A všechno je to jen posraná chemie fyzika psychologie přirodověda a působení hloupostí na okolni pičoviny a vnější total kokotizmus lidské hlavy.“

„Lev hrdě kráčí orel letí v oblacích zasněnych. Oba zespekt znají když tak dobře vypadají strašlivě hrdě stojí pohled mocný mají. V životě strach nemají můžou jen umřít život pomine. A ve své jednoduchosti přesto svojí moudrost mají. Instinkt jejich život řídí slabost neznají poze lítost soucit. I zvíře miluje i zvíře žije a lituje. Jeden jídelníček celý život mají a vděčně si ho užívají nic jiného neznají jednoduché věci si užívají. A čím je člověk v tom všem predátor bez drapů hrdosti šelma bez moudrosti a vznesenosti. A taky spoustu marnivosti spoustu hlouposti nic v životě člověka je zcela moudré jen menší hloupost. Jedině moudrá spravedlivá krutá je příroda. Ta chápe nepochybuje ta má instinkty smrt a život. A člověk je predátor narusitel rovnováhy všeho protože z jednoduchosti života udělal složitost. Proto aby se stal obětí systému a sloužil víc systému ekonomice penězům než přírodě a svojí duševní instinktivní biologicke svobodě živého tvora. No blázen můžu být taky že.“

„Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.“