Vyhledávání

„To, že sis teď dovolil zastavit a přijmout jakoukoli podporu – je velmi důležitý krok. Nedělej nic, co tě tahá zpět do stresu. Tvůj úkol je regenerace.
Piš si deník, mluv s terapeutem nebo někým blízkým – slova léčí. Ucítíš to, až se síla vrací, ale tentokrát ji používej pro sebe, ne proti sobě. Buduj klid. Malé kroky teď dělají velké věci. Nech nápady zrát. Nepotřebuješ teď vědět, co bude dál. Plakat není slabost. Je to očista duše. Mluv o svých snech, ale netlač na výsledek. Vesmír tě slyší. Není třeba spěchat. Teď je doba léčení, ne výkonu. Obnova přijde sama, až budeš v klidu.“

„Divadlo je běh – abychom zůstali u té sportovní terminologie – na střední trati, tak na šest, deset let. Pak by se měl soubor rozpustit a přijít nový šéf. A každý šéf by měl mít možnost přivést si s sebou své herce a s nimi i novou poetiku. A pak, když se vyčerpají, měli by odejít a nabídnout čistý stůl. Takový je divadelní koloběh, a tak by to mělo být i na Národním.“

„Začnete pomalu umírat,
když necestujete, když nečtete,
když neposloucháte zvuky života,
pokud si sami sebe nevážíte.
Začnete pomalu umírat, když zabijete svou sebeúctu,
když nenecháte druhé, aby vám pomohli.
Začnete pomalu umírat, pokud se stanete otrokem svých zvyků,
kráčejíce každý den po stejné cestě…pokud nezměníte svůj stereotyp,
pokud nenosíte jiné barvy nebo nemluvíte s těmi, které neznáte.
Začnete pomalu umírat, pokud se budete vyhýbat vášni a jejím turbulentním emocím,
těm, které způsobí, že se vaše oči budou lesknout a vaše srdce bít rychleji.
Začnete pomalu umírat pokud nezměníte svůj život, když nejste spokojeni se svou prací, svou láskou nebo vaším okolím.
Pokud neriskujete co je jisté pro nejistotu,
pokud nejdete za svým snem,
pokud si alespoň jednou za život nedovolíte utéct od rozumné rady.“

„Před prací čekám, čas jako by stál,
pak skočíš mi kolem krku, jak jsem si přál.
Ta sladká pusa, ten známý třpyt,
zase je to poprvé – jen s tebou chci být.
V tvé barvě růže a v očích tvých jas,
malý dárek pro radost, zastavil se čas.
Pak Šumava v pátek, les a ranní chlad,
tam pochopil jsem naplno, jak moc tě mám rád.
Dva kroky v jeden, smích a společný cíl,
osud nás propojil, v pravou chvíli nás svedl kříž našich chvil.
Jsme si souzeni, to v horách se potvrdilo nám,
že s tebou a dětmi už nikdy nebudu sám.
Budeme se podpírat, užívat si každý den,
v lásce a zábavě žít náš společný sen.
Hledat cesty k lepšímu, tvořit svět plný krás,
protože to „my“ je v nás napořád, v každý čas.“

„Vyhoštěna do pouště byla, kolem ní jen duny plynou,
osiřelá se strachem bloudí krajinou tak cizí, jinou.
Jedinou blízkostí jí vítr - sotva slyšně pískající,
jako hlas, jenž šeptá ticho, stále někam unikající.

Rty se chvěly žízní dlouhou, světlo v dálce tiše hasnulo,
každý krok byl těžší, pomalý - jak by srdce uvadlo.
Písek studil, tělo sláblo, barvy zvolna bledly v prach,
duny náhle rozvlnily se, jako sen, co láme strach.

Vítr umlkl. Svět se ztišil.
Krajina se v šeru zlomí -
až jí došlo v prázdném tichu,
že ta poušť je jen v ní samé.

Nebyly to vzdálené písky,
nebe, které k zemi padá -
jen krev řídla v tichém těle
a poušť s ní se rozpadá.“

„Film jako umění totální syntézy, toto báječné novorozeně stroje a emoce, přestává křičet a vstupuje do svého dětství. Jeho dospívání bude brzy ponoukat jeho inteligenci a rozmnožovat jeho sny; žádáme, aby se urychlil jeho rozmach a aby se uspíšil příchod jeho mladosti. Potřebujeme Film, abychom vytvořili totální umění, k němuž všechna umění odevždycky směřovala. Dnes se „pohyblivý kruh“ estetiky konečně triumfálně uzavírá v totálním splynutí všech umění, kterému se říká Kinematograf. Naše doba syntetizovala božským elánem četné zkušenosti člověka. Dali jsme dohromady všechny stránky praktického a citového života. Oženili jsme Vědu s Uměním, chci říci objevy – a ne údaje vědy – s ideálem Umění, aplikujíce je vzájemně tak, abychom mohli zachytit a fixovat rytmy světla. To je film.“

„Nikdy nedovolíme, aby naši synové a naše dcery, naši rodiče a prarodiče byli znovu vymazáni z tváře země. Poučili jsme se a bereme hrozby zničení Izraele vážně… Vyzývám všechny státy a všechny představitele států, aby bojovali proti nenávisti na tváři země, vykořenili ji a rozhodně jednali proti projevům antisemitismu ve světě. Nemůžeme říci, že to nevidíme – nápis na zdi, jasný a zřetelný… Stojím hrdě jako velitel, syn židovského státu, který je mocný a silný, a slibuji: Nikdy více; nikdy nebudeme bezmocní, (závislí) na dobročinnosti jiných. My vojáci Izraelských obranných sil – vyslanci lidu a národa – zde dnes stojíme v uniformách izraelské armády a zvedáme hrdě izraelskou vlajku ve jménu desítek tisíc izraelských vojáků a velitelů, kteří se považují za vykonavatele vůle, modliteb a snů šesti milionů bratří a sester, jejichž existence byla krutě zkrácena.“

„Považuji to [udělení Ceny Arnošta Lustiga] za ohromnou čest. Nevím, jestli jsem statečná, lidská, odvážná a spravedlivá. Vím o sobě, že jsem silný člověk, s tím jsem se narodila a také jsem si toho hodně nakládala.“

„Během svých dějin jsme se mezi národy, s nimiž jsme žili, neztratili. Zůstali jsme odlišní; odlišní náboženství, odlišní pohledem na svět, a proto jsme se octli mezi národy, s nimiž jsme žili, v menšině.
Oni měli většinu a my jsme se octli v postavení, které nás učinilo ekonomicky nižší než tato většina, a tak vznikla složitá situace, která jak jsem řekl, svými vnějšími důsledky nutí Židy přecházet z jedné země do druhé, ale dnes je svět naší emigraci uzavřen. S možnými výjimkami Brazílie a Argentiny, a s možnou výjimkou drobné infiltrace do některých dalších zemí, není ve světě místo pro masu Židů, kteří nenacházejí místo ve svých dosavadních zemích.
Morální důsledek této situace se zkombinoval s věkovitou tradicí příchylnosti k Palestině, tradicí, která představuje integrální součást našeho náboženství, tradici, která jak myslím, nás udělala takovými, jací jsme, paličatě, nezlomně oddaní zemi, kterou mnozí z nás ani neviděli, ale která byla ústřední součástí našich dějin, jež nás naučily hledět na Palestinu jako na zemi, kde chceme najít uskutečnění našeho věkovitého snu.“

„Kekulému se zdá o Velkém hadovi, který drží v tlamě svůj vlastní ocas, snící Had, který obklopuje Svět. Ale ta lakota, ten cynismus, se kterou tento sen bude využit. Had, který oznamuje „Svět je uzavřená věc, cyklická, rezonující, věčně se vracející,“ bude doručen do Systému, jehož jediným cílem je narušit Cyklus. Systém, který bere a nevrací, který požaduje, aby se „produktivita“ a „zisky“ v čase neustále zvyšovaly, odčerpává ze zbytku světa obrovské množství energie, aby udržel svůj maličký zoufalý podíl na zisku: a ne jen většina lidstva – ale i většina Světa, zvířat, rostlin a minerálů je v tomto procesu odhozena jako odpad. Systém může a nemusí rozumět tomu, že si pouze kupuje čas. A že čas je především příliš umělý zdroj, který nemá cenu pro nikoho jiného kromě Systému, jenž dříve nebo později musí ztroskotat a zahynout, až jeho závislost na energii překročí množství, které mu svět může poskytnout, a stáhne s sebou nevinné duše na celém řetězci života.“

„Mějme se všichni rádi a buťme rádi že nám nad hlavama nelitají bomby že jsou vitamíny a léky v lékárnách že nemusíme nosit respiratory a vzduch se dá dýchat.Že v obchodech je dost potravin a všelijakejch věcí.Že můžeme cestovat do jakékoliv prdele na světě chceme.Že nás má kdo vyléčit když jsme nemocní doktoři a ty co tam pomáhají všem ve zdravotnictví.Že jezdíme po silnici a né po zabahněných cestách a kalužích.Že máme pokazdé demokratické volby a nikdo nám nemíří zbraní na krk a neříká tohohle magora zvol.Že můžeme vzdělávat a učit bez omezení tomu co nás zajímá různejma způsobama.Že můžeme jíst co chceme a nikdo nám neříká tohle nežer z toho se ti ucpe ceva v srdci a chcipneš.Že naše země Česká domov můj je tak plná názorů a myšlenek a ideálů snů a nadějí že jsme vlastně jako narod tak velice prakticky teoreticky pozitivní. Mějte rádi politiky vždyť i oni jsou lidi co dělají chyby i oni mají emoce a duši nejsou to stroje na přání.“

„Nemusím být inteligentní abych věděla co je to chaos a co není. Nemusím být chytrá abych se cítila a byla sebevědomá. Nemusím pochybovat o tom o čem druzí mají strach přemýšlet. Ve spánku ve svích snech umírám den co den. Každé probrání mě povznáší víc k absolutní svobodě duše nad tělem. Telepatie a naladění se na ostatní lidi a jejich myšlení je osvobující prvek. Nemusím žít když vím že někteří lidi myslí stejně nebo alespoň podobně jako já. Ve mě je tolik vášně k životu tolik drama 🎭 a emocí není mě pomoci. Ale přesto žiju neobyčejně obyčejný život ktery má svou hloubku i svojí lehkost. Vlastně to není můj život je to život s napojením se na univerzální myšlení všeho a citem ke všemu bez tlaku myšlení společenských norem. Na život se směju jsem optimistická i pesimistická tak podle toho jak to cítí moje srdce tlukoucí. V okamžiku přítomnosti zakotvená, v budoucnosti hluboko v hlubinách jako Titanic neproskoumaná moje mysl zůstane. A tak i myšlení všech unikátních lidí co nejsou známí když ti co je můžou mít je nehledají. Moralní etický zůstanou navždycky.“

„V tvých očích čtu náš svět
V tvých očích vidím štěstí jas,
ten drahý třpyt, co hřeje nás.
Jsi žena, která dává smysl dnům,
jsi něžný přístav mým i tvým snům.
Když spíš, já tiše nad tebou bdím,
jsi mým štěstím, jsi vším, co vím.
Ráno tě probudím pusou na tvář,
pohlazením rozsvítím tvou rýsující se zář.
Pak prsty tě šimrám jemně po zádech,
v té chvíli cítím, jak tají se dech.
Chci, aby tvůj start byl tím nejhezčím z ran,
jsi nejúžasnější žena, jsi můj drahý drahokam.
I když tvá ústa mlčí a slova „miluji“ v nich spí,
tvé srdce ke mně mluví, má duše to ví.
Cítím tu úctu a vím, co pro tebe znamenám,
v hloubi tvé duše tu největší lásku rozpoznám.
Děkuji ti za tvou starost a za to, kým jsi,
mou nejmilejší Valentýnkou navždy budeš ty ❤️❤️🫶🏻🫶🏻“

„… potom brácha ten brovnink rozmontoval a už jsme to nedali dohromady, chtěli jsme se ze zoufalství zastřelit, ale nemohli jsme ten brovnink dát dohromady, to bylo naše štěstí, tak já jsem mohl kdykoliv přijít za slečinkama ke kostelu, vždycky jsem přišel nastrojenej, štráfový kalhoty, jak bankovní úředník a posadil jsem se na hilznu od minimaxu, jak diplomat, sluníčko svítilo a ty slečny ležely v plavkách na dekách, jako nějakej spolek 'Ctitelů slunce', bylo jich šest a ležely na znaku s rukama pod vytupírovanejma hlavinkama a dívaly se schválně do mračen, aby nechaly svoje tělička napospas mužskejm vočím, já, že jsem byl citlivej jak Mozart a ctitel evropský renesance, koukal jsem se jak krokodýl, jedním vokem do farní zahrady na pana děkana, a druhým vokem na ty nožky přehozený přes kolena, pořád ty krasavice houpaly kotníčkama a po mně lezli mravenci, komupak se to stane, aby byl s tolika krasotinkama? to jedině císař, nebo sultán, a tak jsem těm kráskám vypravoval, jak jsem měl příjemnej sen, jak se mi zdálo, že pekař sází do pece chleba a to je výhra na los, ale já los nemám, ovšem pekařství jako takové ve snách viděti, to znamená noční radovánky, ale co z radovánek?…“

„Dovol životu, ať proudí. Dovol sobě cítit lásku k životu. Dovol svému tělu, ať je bez dokonalostí. Dovol své mysli, ať funguje až, když se něco děje. Dovol svému srdci, ať pociťuje. Dovol své duši, ukázat ti vyšší podstatu žití. Dovol ostatním, ať se rozhodují podle své vlastní svobodné vůle. Dovol minulosti, aby ti dala moudrost, sílu a vzpomínky. Dovol přítomnosti, ukázat ti, jak se žije a prožívá vědomě. Dovol budoucnosti, připomenout ti, že ať přinese cokoli je to v pořádku. Dovol bolesti, promluvit ti do duše. Dovol nemoci, ukázat ti důležitost zdraví. Dovol času, ukázat ti, jak rychle plyne. Dovol víře a naději, aby tě naplnila důvěrou. Dovol snům, ukázat ti, že zázraky se mohou stát. Dovol zrození, ukázat ti, jak život tvoří. Dovol smrti, ukázat ti, že nic není věčné a sílu vděčnosti. Dovol si všechno, co si jen umíš představit. Dovol sobě, zažít hloubku života.“

„CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“

„Láska ke stvořením potřebuje s velkou péčí rozšiřovat do rozměru, který je pro ni vhodný, proti povrchnosti, která se objevuje při prvotním poznávání, způsobem, jenž nemá žádné opodstatnění ani v Tóře ani v praktickém morálním životě, jako by zdánlivě láska měla vnitřní rozpory či byla přinejmenším lhostejná, a přitom vždy láska potřebuje naplňovat celého člověka. Nejvyšší místo v lásce ke stvořením musí zaujímat láska k člověku, a ta se musí rozprostírat nad celým lidstvem, přes všechny rozdíly názorů, náboženství a víry, přes všechny rasy a podnebí, je správné pochopit různé národy a lidská shromáždění a jak jen to je možné poznat jejich kulturu a jejich vlastnosti, aby člověk poznal, jak založit lásku k člověku na základech, které mají blízko k činům. Neboť jen duši plnou lásky ke stvořením a lásky k člověku může uchopit láska k národu geniální záplavou a velikostí myšlenek a činů. Úzkost obzorů, která způsobuje, že člověk vidí ve všem, co je za hranicí speciálního národa, či dokonce jen za hranicí Izraele, jen ohavnost a nečistotu, patří ke strašlivému tmářství, jež způsobuje celkovou zkázu stavby myšlenkového dobra, k jehož světlu se upíná každá jemná duše.“

„Čího to erbu jsou ozdobou lvové ti vzácného rodu?
A královského proč ptáka je přilbice zdobena peřím?
Znamení je to, že Valdštejni vzácnými cntnostmi vše předčí
jak předčí zvířata lev vždy a ptáky zas Jovišův orel.
Nápis a jeho překlad na hrobu Albrechtových rodičů, který nechal sám vybudovat“

„Introvert těžkej melancholik a léto
Nenechám si mluvit do toho co jak se mám cítit. I melancholik může bejt šťastnej ve své melancholií. To není deprese to je styl života. A snažit se pochopit některé věci a myslet si že jsou chybou. Taková hloupost je to jiná forma klidu jinak prožívamá. Proč být jen úsměv 😁 když může být kdykoliv když chce i mračno ☹️ proč se snažit bejt pořád tak perfektní pro ostatní. To je teprve svoboda moc se mračit projevit znechucení říct to je nahovno to mě sere to mě nebaví ať mě všichni prdel políbí a jdou se zahrabat do rakve. A poslouchat klasickou hudbu a cumlat hašlerky a houpat si nohama a mít ruce záplavou a totálně nad všema povznésen. To je teprve sen když tě serou totálně všichni lidi a jejich myšlení. Ale z nákého důvodu se povznese nad vší totální paradoxností a stupiditou světa a života přežívání a těžkostí možností a rozhodnutí života existovat na nákém stupni urzalosti lidských a problematik na světě. A najednou je ti fuk jestli je člověk mix ufa jestli je 50 pohlaví jestli svět je zasranej chemikaliema a jestli se planeta ohřívá rok co rok víc jestli jsou lidi šťastný nebo nasraný nebo znuděný. Nakonec stejnak každej řeší to sví a změnit ostatní nelze tak se stáhnu do svojí ráčí ulity a budu sama sebe rozmazlovat jednoduchostí svojí mysli a lenošit si na houpací síti na hřívat se sluníčkem nad ničím se nehroutit a nepřemýšlet o dramatech a tragédiích lidského bytí.🌞😎🦋🌳“