Stanislav Vodička citáty

„Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.“

„Krajina lidského života je bez hranic a bez konce. Bez konce a bez začátku. Proto je Země asi kulatá. Má své moudré zákony a do lidské duše, hned při zrození je vložena otázka proč?“

„Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.“

„Nejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.“

„Kdyby člověk doopravdy věděl, kolik miliard dávno zaniklých životů je v každé hroudě hlíny, která ho živí, jistě by potěžkával zemi s posvátnou úctou. Člověk však uctívá svou zemi jenom v popelničkách a kostrových hrobech.“

„Ať děláme cokoliv, najednou se v nás zvedne vlna tesknoty, dlouhá jako půlnoční psí zavytí, neodbytně vábivá až do chodidel, a světélko naší pohádkové bludičky nás odvádí ven, mezi trávu, do jehličí a do listí, do společenství vod a stromů.“

„Stokrát tě, řeko, lidé mohou otrávit a stokrát se do tebe vrátí život. Jsi věčná v kapičkách mlhy, v májových deštích a ve svých nitkovitých praméncích.“

„Rozednívající se den je jako hudební nástroj.“

„Rozednívající se den je jako hudební nástroj. Probouzející tvorové rozeznívají jednu strunu po druhé.“