Citáty o neštěstí

strana 4

„Nejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.“

Stanislav Vodička kniha Planina ticha

„Neříkám, že bychom se všichni měli chovat špatně. Ale musíme vypadat, že se tak chovat umíme.“

Oscar Wilde (1854–1900) dramatik, prozaik a básník

„Byl ještě příliš mladý na to, aby věděl, že paměť srdce vylučuje to špatné a zvětšuje dobré, a že díky této rafinovanosti dokážeme snášet břemeno minulosti.“

Gabriel García Márquez (1927–2014) kolumbijský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu

„A proto je dobrý člověk, ačkoli je otrokem, svobodný; ale špatný člověk, i když panuje, je otrokem, a to ne otrokem člověka, ale co je mnohem horší, je otrokem tolika pánů, kolik má neřestí.“

Aurelius Augustinus (354–430) raně křesťanský teolog a filozof

„Zlo nepřestává být špatným jen proto, že se na něm podílí většina.“

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910) ruský spisovatel

„Život je jako karty. Někdy máte smůlu a jindy zase štěstí, ale někdy musíte podvádět, aby jste vyhráli.“

Enola_Black_111

„Přátelství je skutečně nejlepším balzámem na bolest ze zklamané lásky.“

Jane Austen (1775–1817) britská spispvatelka

„Žena, zvláště pokud má tu smůlu, že něco ví, by to měla co nejlépe utajit.“

Jane Austen (1775–1817) britská spispvatelka

„Existují dva typy chudých lidí: ti, kteří jsou chudí společně, a ti, kteří jsou chudí sami. Ti první jsou skuteční chudí, ti druzí jsou bohatí lidé, kteří mají smůlu.“

Jean Paul Sartre (1905–1980) francouzský existenciální filosof, dramatik, prozaik, scenárista, politický aktivista, autor životopisů a l…

„Hleď na tu pávici, jak pyšně se nosí,
přes svůj hadí jazyk sotva však vidí.
Výčitky žádné...
Však svědomí ji časem pohltí.

Podle ní pravdivá jsou slova její,
jak les, co ocitl se v plamenech.
Zachtělo se jí vody drahocenné,
k její smůle však jezero bylo vyschlé.

Nabírala dlaněmi písek do úst,
když zachtělo se jí vzlyku:
„Kdybych nebyla tak zaslepená sebou,
nebyla bych teď na suchu.“

„Čas už nevrátím, tak co mám dělat?!“ zvolala.
„Stačí projevit upřímný soucit,“ zašeptala příroda.

Byla hrdá. Hrdá příliš.
Až její hrdlo zemřelo ukrutnou žízní.“

Welo Writer