„Lidský intelekt, tak, jak si jej my představujeme, není nikterak onen, který nám líčil Platón v alegorii o jeskyni. Není právě tak jeho úlohou, aby pozoroval jak míjejí prázdné stíny, jako aby zřel, ohlížeje se za sebe, hvězdu zrak oslňující. Má dělati něco jiného. Zapřaženi jako voli oráčovi do těžké práce, cítíme hru svých svalů a kloubů, tíhu pluhu a odpor půdy: jednati a věděti o sobě, že jednáme, vstupovati ve styk se skutečností a dokonce ji žíti, avšak jen v mezích jejího významu pro dílo, které se dokonává, a pro brázdu, která se táhne, takový jest úkol lidského intelektu. A přece koupeme se v blahodárném fluidu, z něhož čerpáme samu sílu k práci a životu. Z tohoto oceánu života, do něhož jsme ponořeni, vdechujeme ustavičně něco a cítíme, že naše bytost, nebo alespoň intelekt, který ji vede, vytvořil se tu jakýmsi místním ztužením. Filosofie může být jen úsilím, jak znovu rozplynouti se v celku. A intelekt, resorbuje-li se ve svém principu, prožije zas naruby svou vlastní genesi. Avšak takový podnik nebude již moci dovršiti se na ráz; bude nutně hromadný a postupný. Bude záležeti na výměně dojmů, které opravujíce se vzájemně a též na sebe se kladouce, posléze rozšíří v nás lidství a dosáhnou toho, že půjde nad sebe samo.“

Témata

prázdno , hvězda , styk , dojem , odpor , stín , filosofie , sval , úkol , táhlo , úloha , princip , tíha , výměna , zrak , intelekt , mez , síla , význam , celek , oráč , práce , jeskyně , podnik , ráz , hra , život , půda , oceán , dílo , kloub , pluh , vzájemnost , lidství , úsilí , nutnost , bytost , těžkost , místnost , moc , skutečnost , lidskost