„Smíchovský okamžik
Minuty vleklé, jak hodiny v písku,
stál jsem tam s obavou, srdce až v krku.
Smíchov byl tichý v tom podivném stisku,
čekal jsem na tebe, na konec hluku.
Pak přijela tramvaj a u jejích dveří,
stála jsi ty – jako blesk z čistého nebe.
Můj tep se rozběhl, kdo tomu věří?
V ten moment uviděl jsem jenom tebe.
Tvůj úsměv mě zasáhl, slova se skryla,
nebylo potřeba mluvit a ptát se.
Zázračná chemie v žilách nám zbyla,
vteřina stačila k osudné sázce.
Padli jsme do náručí, rty našly cíl,
první polibek – a svět se jen točí.
Jako bych tě už dávno v srdci svém měl,
když díval jsem se ti do tvojí očí.“