„Tohle je konečná a nejsem to bohužel ja je to můj strach co osedlal vše co uvnitř me ovládá ten stav, je to vlastně mraz a všechno na kost zmrazí, nebudeme pokračovat dál, viděl jsem léta za sebou jak odcházeli, auta jak odjíždí, moje vzpomínky už nikdy nebudou tam kde dřív, je po všem co mel čas sebou nést dal, co mam ve své tváři poznamenaný

Konečně sam se nachvili zvládl zastavil, v tom neklidném místě bouře byla to prokletí, zase vidím všechny struny, které brnkali na počest věcnosti a utrpení, mam to všechno snášet znova, nejsem hrdina jsem padouch který pořád umírá, až jednou jeho cesta bude konečně u konce, zazvoní mi zase všechny pohřební zvonce, cítil jsem to neustále, nikdy to trvale neopouštělo to místo uvnitř ve mě, zůstalo to tam a bude si to hrát se mnou dal, dokud nebudu úplně sám, což už se podařilo mu vytvořit během vteřiny, co mě čeká příští hodiny, už to téma nedokážu změnit je to celá existence, s příchutí perlivého konce, jak se zachránit jak porazit osud můj, to netuším jediné ze bych začal utíkat, a už by mě nikdo neviděl, nikdo nepotkal ztratil bych se dobrovolně sám, nevim jestli má smysl s tím bojovat dál, každopádně to nikdy nevzdám, ale přijde mi ze jsem vyzkoušel úplně všechno, a každý scénář se vrací vždycky zpátky dovnitř, kde žije životem tichým zabijákem vevnitř duše je to pro něj balonek z poutě“