„Mě se nechce říct nic, všude kolem víc než téměř vůbec nic, sny se proměnily v osudy, z vody prošli místy, ostatní byli jako výskyt, průběh světem ocenil bych krásný chvíle u vody, ne platit svátky, prošli lidi seděli tu stíny, plnil sny a viděl mury noční, proudy svetel prošli oči, viděl jsem ty

Padá voda z nebes, kapky rozprsknout o asfalt, všechny najednou budeme muset cítit, jak se změní vše, co bylo uvnitř nás, budou muset, sebe vzájemně prostrkat do všech těch maličkých mezer, uprostřed každé spáry, v zemi budou zdrojem života, diky tomu budou růst louky potom odsoudime, padá déšť, stín co malou setinu, na okno můj život se v zelené barvě zklidnil, dokud nepřijde znovu ten dech, kde jsem se ptám sebe,, svádí, abych běžel pryč, netuším co bude zítra, nemam budoucnost žádnou, vidím jenom konec, tu vec vzácnou, a můj dech se ztratil uprostřed, kdybych žil dnes znovu z láskou, netrpěl bych, neměl bych vztek, netouzil bych zářit osadou, která na konci dne byla jenom iluzi, stejně krásnou“