Podle mého čistě fyzikálního úsudku je úžas absolutním klíčem k inteligenci, intelektu a moudrosti. Vidíme to u dětí, které žasnou, hrají si a v tomto opojení se učí raketovým tempem. Sám to zažívám u šachů - ve stavu absolutní flow nevnímám čas ani prostor, a právě v tomto úžasu rostu. O to smutnější je, že dětem tento stav většinou zakazujeme. Ve školní „totalitě“ musí všichni sedět ve stejných lavicích, poslouchat stejný výklad, a vrcholem této absurdní "totality" je, že se dítě musí hlásit, když chce jít na záchod. Největší problém ale často neleží v institucích, nýbrž doma. Místo aby dítě zůstalo pod vlivem té „dětské drogy“, rodiče ho seřvou, když se ušpiní v louži, ze které se zrovna snažilo pochopit vlastnosti bahna. Rodiče mají neustálé nutkání vstupovat do dětského světa a diktovat, jak se chovat nebo jak držet příbor. Jenže jednomu to nevadí a druhého z toho bolí ruka. Tento systém nás zkrátka učí, že všechno má jediný správný směr. Přitom z mého subjektivního pohledu je nejlepší výchova ta, která vlastně neexistuje – nejlepší je dítěti naslouchat a ne ho vychovávat... Ono si totiž vždy najde svůj vlastní autentický způsob, jak danou věc a celý svět pochopit.
