„Jestliže vražda takového člověka, ministerského předsedy, nezpůsobí, že se rozechvějí všechna vlákna naší národní existence, jestliže to námi neotřese až do nejhlubších základů, jestliže nezvrátíme toto prokletí, nevykořeníme tuto rakovinu a neskoncujeme s touto skupinou šílených fanatiků – známkou hanby pro náš národ –, jsme, Bože chraň, v nebezpečí, že se staneme svědky toho, jak se bude tato noční můra opakovat. Bojím se. Bojím se a jsem rozhněván, protože nevidím, že by otřes z této vraždy zapůsobil plně na tento národ. Zdá se, že trauma rychle ustoupilo nárokům všedního dne. Je to, jako by strašlivá lekce nebyla vstřebána, jako by se národní zpytování svědomí prostě zastavilo v určitém okamžiku a lidé se vrátili ke každodenním starostem. Ohně zkázy již hoří na okraji tábora. Jestli si společně nepospíšíme uhasit je, zničí nám celý náš dům.“

Z projevu na Bar-Ilanově univerzitě rok po zavraždění Jicchaka Rabina
Zdroj: Izrael: Dějiny. S. 581