Citáty o smutku a trápení

„Nejhorší část života je když člověk který vám dal ty nejlepší vzpomínky se stane vzpomínkou“

Kukin

„Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož nemůžeme být vypuzeni.“

Jean Paul (1763–1825) německý spisovatel

„Dělej to, co MILUJEŠ, ať je Tvůj ŽIVOT jako DUHA
- pestrý a plný barev.
Protože na konci té duhy čeká POKLAD
- VZPOMÍNKY na život, který jsi PROŽIL.“

Simona Lavistrea Dočkalová

„Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít.“

Jiří Mahen (1882–1939) český básník, novinář a dramaturg

„Původcem lásky bývá strach ze ztráty. Když někoho máme rádi, přijímáme ho jako součást sebe, ačkoli tajně víme, a raději o tom moc nepřemýšlíme, že se při některém a kdovíjakém chybném kroku může zase od nás oddělit a pak nás bude míň o tu část, kterou jsme už pokládali za sebe sama.“

Eduard Petiška (1924–1987) český básník, dramatik, germanista, překladatel, romanopisec a spisovatel

„Láska je vždy následována stínem strachu.“

Osho (1931–1990) indický mystik

„Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.“

Ruth Rendell (1930–2015) britská spisovatelka

„Strach dělá z lidí, kteří by mohli být přáteli, cizince.“

Shirley MacLaine (1934) americká herečka

„Bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba.“

Haruki Murakami (1949) japonský spisovatel, romanopisec

„Vědět málo je nebezpečné. Vědět mnoho, také.“

Albert Einstein (1879–1955) německo-americký fyzik, autor teorie relativity

„Při pohledu na noční oblohu jsem si pomyslela, že pravděpodobně existují tisíce dívek, které sedí osamoceně a sní o tom, že se stanou hvězdou. Ale nechtěla jsem si o ně dělat starosti. Koneckonců, můj sen nelze srovnávat s nikým jiným.“

Marilyn Monroe (1926–1962) americká herečka, modelka a zpěvačka

„Dříve jsem usilovala, domnívala jsem se, že musím něco dělat, něco získat, něčeho dosáhnout. Avšak samotný akt snažení se o něco, vychází ze strachu - bojíme se, že nebudeme mít to, co opravdu chceme. Udržuje nás to uvězněné v dualitě, protože se soustřeďujeme na onu neodmyslitelnou oddělenost mezi lovcem a jeho kořistí. Teď už se nehoním za ničím, jen dovoluji.
Když například cítím obrovskou touhu, aby se můj život ubíral určitým směrem, vím, že kdybych se o to usilovně snažila, budu jen bojovat s vesmírnou energií. Čím více energie musím vložit do toho, abych něco získala, tím je mi jasnější, že dělám něco špatně.
Dovolení, na druhou stranu, nevyžaduje vůbec žádnou snahu.
Je to spíš něco jako uvolnění, protože to znamená uvědomit si, že tvoří-li všechno jednotu, pak to, co toužím získat, již mé je.
Proces dovolení probíhá tak, že napřed důvěřuji a potom jsem opravdu tím, čím jsem. Pak přitáhnu jen to, co je opravdu moje, a přitáhnu to takovou rychlostí, jaká je mi příjemná. Můžu se soustředit na své starosti, nebo na to, co mi zdánlivě chybí, ale pak se můj život nebude ubírat směrem k tomu, co bych chtěla zažít. Zůstane, jaký je teď, protože věnuji pozornost strachu a svému trápení a pocitu nenaplněnosti, místo abych rozšířila své vědomí a vpustila do svého života nové zážitky. Mohu tedy nechat své představy materializovat pomaleji nebo rychleji, podle toho, jak rychle se dokážu oprostit od svých strachů a úzkostí a uvolnit se. Čím více jsem připoutaná k určitému způsobu uvažování a k určitým výsledkům, tím více se bojím nových dobrodružství; a tím pomalejší bude vývoj, protože nejsem procesu vývoje otevřená.
Neumožňuji vesmírné energii, aby mnou volně proudila. Nechci tím říct, že sedím doma a zvažuji každou možnost a každé rozhodnutí. Dělám jen to, že vědomě žiju každý okamžik
v tomto prostoru, který je dán vnitřně, nikoli zevně.
Venku není o co usilovat a co přitahovat. A protože vesmír je v nitru, pak vše, co zažiju sama v sobě, ovlivní i Celek.
Vzhledem k tomu, že celá tapiserie všech dob již byla utkána, pak vše, co chci, aby se v mém životě stalo, již existuje v nekonečné, nefyzické rovině. Mým jediným úkolem je rozvinout své pozemské já natolik, abych dosáhla i do této sféry. Jestliže tedy po něčem toužím, nemám jít a získat to, ale měla bych rozšířit své vědomí a umožnit vesmírné energii, aby mi to vnesla do mé zdejší skutečnosti.
Snaha získat to, po čem toužím, jen posiluje oddělenost, zatímco dovolení znamená uvědomit si, že vzhledem k tomu, že tvoříme všichni jednotu, tak to, po čem toužím, již mé je.“

Anita Moorjani (1959)

„Vzácná je šťastná doba, kdy můžeš cítit co chceš a mluvit co cítíš.“

Publius Cornelius Tacitus (54–120) antický senátor, historik

„Láska a práce mají tu ctnost, že činí člověka lhostejným k vnějšímu světu.“

Honoré De Balzac (1799–1850) francouzský spisovatel

„Bez ohledu na to, jakým utrpením jste si prošli, nikdy jste se nechtěli těchto vzpomínek zbavit.“

Haruki Murakami (1949) japonský spisovatel, romanopisec

„Láska je přechodné šílenství, vybuchne jako sopka a potom opadne. A když opadne, musíš se rozhodnout. Musíš zjistit, zdali je vaše kořeny propletený takovým způsobem, že váš rozchod není vůbec myslitelný. Protože právě tohle je láska. Láska není ta bezdechnost, není to vzrušení, nejsou to halasné sliby věčné vášně, není to touha pářit se čtyřiadvacet hodin denně a není to, když v noci zůstaneš vzhůru a představuješ si, že líbá každý záhyb tvého těla. Ne, nečervenej se, já ti teď říkám náramné pravdy. To je jenom zamilovanost, to svede každý hlupák. Láska samotná je to, co zbude, když se zamilovanost vyčerpá, a to je jak umění, tak šťastná náhoda. Mně a tvé mamince se to povedlo, měli jsme kořeny, které kdesi v podzemí srostly k sobě, a když nám z větvi opadaly všechny ty krásné květy, zjistili jsme, že jsme jeden strom, ne dva. Ale někdy korunní plátky opadnou a ty zjistíš, že kořeny nesrostly. Představ si, že opustíš domov a svůj lid, jen abys po šesti měsících, roce, třech letech zjistila, že strom tvé lásky nezapustil kořeny a vyvrátil se. Představ si to zoufalství, představ si, jak by tě to dusilo.“

Louis De Bernières (1954) anglický romanopisec

„Láska jediného nešťastníka je neskonale větší než láska všech šťastlivců dohromady.“

Marcel Achard (1899–1974) francouzský spisovatel

„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého… Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“

Haruki Murakami kniha Kafka na pobřeží

„Je-li zde jakékoli potěšení, musí zde být i utrpení-jedno nemůže být bez druhého.“

Jiddu Krišnamurtí (1895–1986) indický duchovní filozof