Emily Dickinson citáty

strana 7

„Psi jsou lepší než lidi, protože vědí, ale nepoví.“

„Věčnost se skládá z dnešních dní.“

„Pokud čtu knihu, která mně ochladí tak, že žadný oheň mě neohřeje, vím, že je to poezie.“

„Omluvte mou příčetnost v šíleném světě.“

„Krása není vytvořená. Prostě je.“

„Žít je tak ohromující, že na nic jiného nezbývá čas.“

„Když jen jednou ulevím v trápení nebo žalu, když jenom jednou pomůžu v bolesti. Když jenom zvednu ptáčka vypadlého z hnízda, anebo zmírním něčí neštěstí. Pak nežila jsem nadarmo, nesešla na scestí.“

„Naděje je ta věc s peřím,
která žije ve tvé duši.
A zpívá melodii beze slov,
a vůbec nikdy se nezastaví.“

„Naděje je to s křídly, co hnízdí uvnitř nás a pěje píseň beze slov a stále zvedá hlas.“

„Když tě zradí nervy – proč bys nervů dbal?“

„Lepší je, co není. Dostaň to- smažeš všechen lesk.“

„Útrapy pochybnosti rozesmutní míň, než fakt ze železa, kalený tvým Vím.“

„Nejmilejší, nejpevnější přátelé duše - Knihy.“

„Lépe tě vidím v temnotě, světlo je zbytečné.“

„Přines mi západ slunce v šálku.“

„Ráno bez tebe je zmenšený úsvit.“

„A pak to prkno prasklo / a hloub a hloub jsem letěla…“

„Divoké noci - Divoké noci!
Kdybych byl s tebou
Divoké noci by měly být
Naším luxusem!

Marné - větry -
K srdci v přístavu -
Konec s kompasem -
Konec s mapou!

Veslování v ráji -
Ach, to moře!
Mohl bych zakotvit - Dnes v noci -
V tobě!“

„Vím, že nic na světě nemá tak velkou sílu jako slovo. Někdy jedno napíšu a dívám se na něj, dokud nezačne zářit.“

„Duše by měla být vždy otevřená - připravena přivítat extatický zážitek.“

„Tyto krásné květiny mě přivádějí do rozpaků.
Nutí mě litovat, že nejsem včelou...“

„Příroda je dům , v němž straší - ale umění je dům, který se snaží, aby v něm strašilo.“

„Moji přátelé jsou mým "majetkem".“

“To Whom the Mornings stand for Nights,
What must the Midnights — be!”

“Nature is what we see,
The Hill, the Afternoon—
Squirrel, Eclipse, the Bumble-bee,
Nay—Nature is Heaven.

Nature is what we hear,
The Bobolink, the Sea—
Thunder, the Cricket—
Nay,—Nature is Harmony.

Nature is what we know
But have no art to say,
So impotent our wisdom is
To Her simplicity.”

“New feet within my garden go,
New fingers stir the sod;
A troubadour upon the elm
Betrays the solitude.

New children play upon the green,
New weary sleep below;
And still the pensive spring returns,
And still the punctual snow!”

“The distance that the dead have gone
Does not at first appear;
Their coming back seems possible
For many an ardent year.

And then, that we have followed them
We more than half suspect,
So intimate have we become
With their dear retrospect.”

“Glee! the great storm is over!
Four have recovered the land;
Forty gone down together
Into the boiling sand.Ring, for the scant salvation!
Toll, for the bonnie souls,—
Neighbor and friend and bridegroom,
Spinning upon the shoals!How they will tell the shipwreck
When winter shakes the door,
Till the children ask, “But the forty?
Did they come back no more?”Then a silence suffuses the story,
And a softness the teller’s eye;
And the children no
further question,
And only the waves reply.”

“Drowning is not so pitiful
As the attempt to rise.
Three times, ’t is said, a sinking man
Comes up to face the skies,
And then declines forever
To that abhorred abode

Where hope and he part company,—
For he is grasped of God.
The Maker’s cordial visage,
However good to see,
Is shunned, we must admit it,
Like an adversity.”