„Všichni kolem – a vlastně nikde nikdo.
Řeknu: „Ahoj, jak se máš?“
Pohled upřený do země.
Jako duch, co volá o pomoc, ale nikdo ho neslyší.
Nebo slyšet nechce.

Temné mraky se stahují a kupí,
dokud nezakopnu o svou vlastní – rodinu.
Tak moc bych ji chtěl. Ne jinou, jen jejich lásku.
Místo ní se mi po ní stále jen stýská.

Bolest nesnesitelná, tlačí mi na hruď.
Tak rozříznout si hrudník a vyndat ty střepiny,
co mě tak pálí.
Jako rozžhavený hrot, co dopadl na mou kůži,
kůže se škvaří jako v lázni.
V krvavé lázni se teď koupete – ale beze mě?

„On se patřičně nebaví, upalte ho!“
A tak jsem zase v plamenech,
v plamenech, co hoří v mé hlavě –
když tě honili se sekerou a já byl zakopaný na dně.

Zaživa jsem s veškerou silou bušil do stropu,
ve snaze tě zachránit.
Místo toho jsi odklopila víko:
„Sranda, ne? Nebul, ty trosko.“

Cizí ruce na mém těle, smích, co mě špiní a krade mi hlas.
Jako kus hadru teď ležím na silnici.
„Rakev by byla lepší,“ říkám si teď v duchu.

Na televizi koukám, ale mysl je pryč –
tam, kde se kdysi rozpadly mé sny
a naděje už nešla mi vstříc.

Slíbil jsem, že budu lepší než vy. Všichni.
Ale stejně na mě křičíte z povzdálí.
To povzdálí jednou nebude tvou ochranou, ale tvým trestem.
Zatímco já právě teď zažívám
ten tříletý sociální protest –
vyloučení.“

Témata

ochrana , stálost , mrak , zem , země , naděje , strop , sekera , bolest , víko , buš , kus , místo , duch , volán , kůže , den , moc , televize , pomoc , slib , mysl , troska , rakev , vyloučení , protest , sny , tělo , snesitelnost , plamen , kolo , lež , sranda , láska , patřičnost , hlas , hlava , ruka , hadry , trest , silnice , smích , lázeň , snaha , pohled , hruď , rodina