„Někteří členové strany a funkcionáři během listopadových událostí, včetně bývalého předsedy KSČM J. Svobody, podporovali opozici v době, kdy strana usilovala cestou přestavby o potřebné změny a překonání nedostatků a po 17. listopadu projevovali náramnou radost, že byl za jejich účasti svržen „totalitní“ režim. Tito lidé se, ať již v myslné představě, že pomohou socialismu, anebo se zlými úmysly, spojili s jeho nepřáteli. Nelze jim odpustit, s jakou aktivitou a servilností vůči strůjcům státního převratu se podíleli na hanobení revoluční minulosti a restauraci kapitalismu. Zazářil mezi nimi Valtr Komárek. Tento někdy až servilně se nám podbízející ředitel Prognostického ústavu ČSAV měl otevřené dveře k většině vedoucích představitelů strany a vlády. Aktivně se podílel na vypracování cest dalšího sociálně ekonomického rozvoje. Analýzy a návrhy vycházející z Prognostického ústavu, jemuž jeho kritici říkali „Jakešova věštírna“, byly vedením strany využívány. Proto bylo pro mne a nejenom pro mne překvapující, jak se tento „prominentní“ ředitel stal v listopadu předním kritikem socialismu a hlavním licoměrným žalobcem vedení strany, které nazval „mafií“. Skutečnost ovšem byla taková, že pokud lze vůbec mluvit o nějaké mafii, pak fungovala především v Prognostickém ústavu v čele s V. Komárkem. Svědčí o tom, že z jeho nepočetných řad vzešli vedle Komárka Klaus, Dyba, Dlouhý a další, kteří stanuli ve vysokých vládních funkcích a dnes navlékli dresy různých politických stran. Patří mezi ně nemálo bývalých členů a funkcionářů KSČ, kteří byli po roce 1968 vyloučeni nebo vyškrnuti. Jejich přisluhování V. Havlovi a jiným představitelům dnešní moci, jejich neochota či zbabělost postavit se na stranu socialismu třeba – jak kdysi uváděli – „s lidskou tváří“, zcela jasně odhalily jejich „pravou tvář“ a jejich skutečné úmysly, které se už dnes – na rozdíl od roku 1968 – nesnaží zastírat.“

s. 118
Dílo, Dva roky generálním tajemníkem, 1996