Menachem Begin citáty

Menachem Begin byl izraelský politik a zakladatel politických stran a aliancí Cherut, Gachal a Likud. V letech 1977 až 1983 se stal vůbec prvním izraelským premiérem z řad pravice, čímž ukončil téměř třicetiletou hegemonii levicových stran.

Narodil se v carském Rusku, vyrůstal v Polsku a již od mládí byl horlivým sionistou. Během univerzitních studií se stal následovníkem zakladatele revizionistického sionismu Vladimira Žabotinského a záhy stanul v čele jeho mládežnického hnutí Bejtar. Během druhé světové války byl pro své sionistické aktivity zatčen sovětskou státní bezpečností a poslán na osm let do gulagu. Po předčasném propuštění se dostal do britské mandátní Palestiny, kde se stal velitelem militantní revizionistické skupiny Irgun, která v únoru 1944 vyhlásila vzpouru proti britské mandátní správě. Z této pozice nařídil několik útoků, které si vysloužily odsouzení jak od vedení palestinské židovské komunity, tak především od Spojeného království, které Irgun prohlásilo za teroristickou organizaci.

Po vzniku Izraele byl zvolen poslancem Knesetu a svůj mandát vykonával následujících 35 let. Po osmi neúspěšných volebních střetech nakonec v roce 1977 zvítězil v parlamentních volbách a stal se premiérem. Jeho nejvýznamnějším počinem v této funkci bylo uzavření mírové smlouvy s Egyptem v roce 1979, za což mu byla, společně s egyptským prezidentem Anvarem Sadatem, udělena Nobelova cena za mír. Za Beginovy vlády došlo k vůbec největší výstavbě izraelských osad na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy, sjednocení Jeruzaléma a anexi Golanských výšin. V obavě před iráckým jaderným programem nařídil v roce 1981 vybombardovat irácký jaderný reaktor u Bagdádu. O rok později jeho vláda schválila vojenskou invazi do Libanonu v reakci na palestinské raketové a teroristické útoky. Libanonská válka ale nakonec ve všech ohledech přesáhla rámec původně daný vládou. Ačkoli z krátkodobého hlediska splnila své cíle, z dlouhodobého byla zcela kontraproduktivní. Nesplnila očekávání, která v ní Begin vkládal, a výrazně rozdělila izraelskou společnost.

V důsledku svého zdravotního stavu, smrti manželky a neustávajícího tlaku a kritiky veřejnosti kvůli libanonské válce se nakonec v říjnu 1983 rozhodl rezignovat. Poté se zcela stáhl z veřejného života a svůj byt opouštěl jen zřídkakdy. Zemřel v březnu 1992 na srdeční infarkt.