Carl Gustav Jung: Populární citáty (strana 6)

„Vysoký ideál výchovy k osobnosti by se raději neměl aplikovat na děti. Neboť co se všeobecně rozumí pod“osobností“, totiž určitá duševní celost schopná odporu a nadaná silou, to je dospělý ideál. Ten to ideál bychom chtěli podsouvat dětství v období, kdy si jedinec ještě není vědom problému své takzvané dospělosti nebo – což je ještě horší – kdy se mu vědomě vyhýbá.“

„Člověk se přirozeně nemůže od dětství osvobodit, aniž by se jím podrobně nezabýval, jak již dlouho víme z Freudových výzkumů. Čistě intelektuálním věděním přitom nelze ničeho dosáhnout. Účinné je pouze rozpomenutí se, které je zároveň znovuprožitím. Mnohé zůstane nevyřešené díky rychlému plynutí let a přemáhajícímu proudu věmů z právě odhalovaného světa. Od toho se člověk neosvobodil, nýbrž jenom vzdálil. Vrátí-li se tedy z pozdějších let zpátky k dětským vzpomínkám, nalezne tam ještě živé části vlastní osobnosti, které se ho pevně chytí, připojí se k němu a prosytí jej znovu pocitem dřívějších let. Tyto části jsou ale dosud ve stavu dětství, a proto silné a bezprostřední. Pouze jsou-li opět spojeny s dospělým vědomím, mohou pozbýt svůj infantilní apekt a mohou být upraveny. Vždy musí být nejprve prozkoumáno toto "osobní nevědomí", to znamená musí dojít k jeho uvědomění, jinak nelze otevřít vstup ke kolektivnímu nevědomí.“

„Psychologie zaručuje skutečné vědění o druhém pohlaví a nahrazuje svévolné mínění, onen pramen nevyléčitelných nedorozumění, která pustošivě ničí manželství naší doby.“

„Je přirozené, že životní úsek mládí může prostřednictvím dalekosáhlého uznání pudové stránky získat. Může například získat právě uznání sexuality, jejíž neurotické vytěsnění člověka v nehorázné míře vzdaluje životu nebo ho nešťastně přímo vnutí do nanejvýš nevhodného života, s nímž se pak přímo musí znesvářit. Oprávněné přijetí a uznání normálních pudů přivádí mladého člověka k životu a sloučí ho s osudy, jež ho vedou dále k nezbytnostem a s tím spojeným nutným obětem a výkonům, které posilují jeho charakter a utvářejí jeho zkušenost. Naproti tomu pro dospělého člověka ve druhé polovině života, jak je obecně známo, nepřetržité rozšiřování života už zřejmě není tím správným principem, poněvadž sestup v životním odpoledni vyžaduje zjednodušení, omezení a zvnitřnění, to znamená individuální kulturu.“

„Kultura je v podstatě kontinuita a dalekosáhlé uchování starého.: dychtění po novotách však vytváří nekulturu a končí v nepokrytém barbarství.“

„Stín odpovídá negativní jáské osobnosti, zahrnuje tedy všechny ty vlastnosti, jejichž existence je trýznivá a politováníhodná. V tomto případě jsou stín a anima, protože jsou oba nevědomí, spolu kontaminovány, což sen znázorňuje jako "manželství". Jestliže je existence animy (nebo stínu) uznána a nahlédnuta, dojde k oddělení obou postav, jako se to stalo v našem případě. Přitom stín je rozpoznán jako příslušný k já, anima ale jako nikoli příslušná k já.“

„Svět duchů ostatně nikdy nebyl objevem, jako například objev rozdělávání ohně třením, byla to zkušenost nebo uvědomění si reality, která si s realitou materiálního světa v ničem nezadala. Pochybuji o tom, zda vůbec existují primitivové, kteří neznají „magické působení“ nebo „magickou substanci“. („Magický“ je pouze jiný výraz pro „psychický“.)“

„Proti tomu vyvinulo vědecké krédo naší doby pověrčivou fobii vůči fantazii. Skutečné je však to, co působí. Fantazie nevědomí účinkují – o tom není dovoleno pochybovat. I ten nejmoudřejší filosof může být dokonalou obětí naprosto pitomé agorafobie. Naše famózní vědecká realita nás ani v nejmenším nechrání před takzvanou irealitou nevědomí. Něco za závojem fantastických obrazů působí, ať už tomuto něčemu dáváme dobré nebo špatné pojmenování. Je to něco skutečného, a proto se také jeho životní projevy musí brát vážně. Napřed je ale třeba překonat tendenci ke konkretizování, jinými slovy, jakmile přistoupíme k otázce výkladu, nesmíme brát fantazie doslova. Ano, pokud fantazii právě prožíváme, musíme ji brát více než doslova. Když jí však chceme porozumět, nesmíme zdání, totiž fantazijní obraz, považovat za to, co působí z pozadí. Zdání není ta věc sama, ale pouze její výraz.“

„Prakticky to znamená, že mladému člověku je dáno jen neúplné poznání druhého i sebe sama, a proto může znát motivy druhého člověka i své vlastní jen nedostatečně. Zpravidla jedná většinou na základě nevědomých motivů. Subjektivně se mu přirozeně zdá, jako by byl vědomý, neboť člověk vždycky přeceňuje obsahy, které jsou právě vědomé, a je i zůstane překvapivým objevem, že to, co považujeme za konečně dosažený vrchol, je ve skutečnosti jen nejnižší stupeň velmi dlouhého schodiště.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil - kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě "přeneseny" na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. "hříchů" vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, "V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny". On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, "On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest"; "On, na svém těle vzal naše hříchy' na kříž…" "… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…" Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„Avšak jako tvůrčí člověk je jedinec vystaven tomu, že není svobodný, nýbrž jej poutá a pudí démon.“

„Moře je symbolem kolektivního nevědomí, neboť pod zrcadlící se hladinou skrývá netušené hlubiny. Ti, kteří stojí za ním, stínové personifikace nevědomí, vpadli jako záplava na pevninu (terra firma) vědomí. Takové vpády jsou nepříjemné, protože iracionální a pro postiženého nevysvětlitelné. Znamenají závažnou alteraci osobnosti, protože okamžitě tvoří trýznivé osobní tajemství, které postiženého odcizuje od jeho okolí a zcela jej od něho izoluje. Je to něco, "co nelze nikomu říci". Člověk se totiž obává, že bude podezírán z duševní abnormity; s určitým oprávněním, vždyť u duševně nemocných se děje něco podobného. Nicméně od intuitivně chápaného vpádu až k patologickému přemožení je ještě dlouhá cesta; to ale laik neví.“

„Snící se rozhodl žít nejen jako netělesná myšlenková bytost, nýbrž přijmout a prožít i tělo a svět instinktů, skutečnost problému života i lásky.“

„Náboženské symboly jsou fenomény života, prostě skutečnostmi, nikoli názory. Když církev po takovou a takovou dobu lpí na tom, že Slunce obíhá kolem Země, ale v 19. století toto hledisko opouští, pak se může v tomto ohledu odvolat na psychologickou pravdu, že pro miliony lidí vskutku Slunce obíhalo kolem Země a teprve v 19. století dosáhlo větší množství lidí takové jistoty intelektuální funkce, že mohli uznat důkazy o planetární povaze Země. Bohužel neexistuje žádná pravda bez lidí, kteří ji chápou.“

„Dogma není svévolným výmyslem ani jedinečným zázrakem, jak bývá líčeno za zřejmým účelem jeho vyzvednutí z přírodních souvislostí. Ústřední křesťanské představy tkví svými kořeny v oné gnostické filosofii, která se podle psychologických zákonů musela vyvinout právě v době, kdy se klasická náboženství stávala obsolentními. Gnóze se zakládá na vnímání symbolů nevědomého procesu individuace, který nastupuje vždy, jakmile se nejvyšší kolektivní představy ovládající lidský život začnou rozpadat. V takové době se nutně objevuje celá řada jedinců, kteří jsou vyšší měrou uchváceni numinózními archetypy, jež se tlačí na povrch, aby vytvořili novou dominantu. Uchvácení se projevuje takřka bez výjimky ve skutečnosti, že lidé jimi zasažení se s jejich obsahy identifikují. Roli, která jim byla vnucena, nechápou jako působení nových obsahů, které je třeba ještě rozpoznat, ale svým životem je vzorově znázorní a stávají se tak proroky a reformátory. Pokud archetypický obsah křesťanského dramatu byl s to uspokojivě vyjádřit zneklidněné a dotírající nevědomí mnoha lidí, povýšila ho "shoda všech" (consensus omnium) na všeobecně závaznou pravdu, ovšem nikoli nějakým úsudkovým aktem, ale daleko účinnější iracionálnější uchváceností.“

„Muselo to tak být, protože alchymisté vůbec nevěděli, o čem vlastně píší. Zda to víme dnes my, nezdá se mi zcela jisté. Buď jak buď, už nevěříme, že tajemství spočívá v chemické látce, ale spíše v jistém temném pozadí psýché, o němž ovšem nevíme, z čeho se vlastně skládá. Bude asi muset opět uběhnout několik staletí, než novou temnotu odkryjeme; vychází z ní to, co nechápeme, a přece to pociťujeme s nejkrajnější jistotou jako něco působivého.“

„Velikost historických osobností nikdy nespočívala v jejich absolutním podrobení konvenci, ale tkvěla naopak v jejich osvobození od konvence a ve spásné svobodě. Vyčnívaly jako vrcholky hor z masy, která setrvávala v zajetí kolektivních úzkostí, přesvědčení, zákonů a kolektivních metod, a volily si vlastní cestu. A obyčejnému člověku vždycky připadalo podivné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíli dává přednost strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma. Proto se také vždycky mělo za to, že pokud takový člověk není šílený, jistě v něm sídlí démon nebo bůh; neboť ten zázrak, že by to někdo mohl dělat jinak, než jak to lidstvo odedávna dělalo, se dal vysvětlit jen nadáním démonickou silou nebo božským duchem.“

„Poněvadž nás věci vnitřního světa subjektivně ovlivňují tím mocněji, čím jsou nevědomější, je pro toho, kdo chce dosáhnout dalšího pokroku ve vlastní kultuře (a nezačíná veškerá kultura u jedince?) nezbytné, aby působení animy objektivizoval a pokusil se zjistit, jaké obsahy jsou podstatou onoho působení. Tím se přizpůsobí neviditelnému a získá proti němu ochranu. K tomuto přizpůsobení však přirozeně nemůže dojít bez ústupků podmínkám obou světů.“

„Proti démoničnosti vnitřního světa chrání náboženská forma, dokud má církev autoritu. Ochrana a jistota má cenu jen do té míry, pokud život příliš neomezuje, a převaha vědomí je rovněž žádoucí jen tak dlouho, dokud se tím život příliš nepotlačuje a neznemožňuje. Život je vždy plavbou mezi Skyllou a Charybdou.“