Carl Gustav Jung: Citáty o životě

„Na prostředí člověka, zejména na děti, nepůsobí nic duševně silněji než nežitý život rodičů.“

„Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.“

„Výsadou života je stát se tím, kým skutečně jste.“

„Čtyřicítka je věkem životního poledne, vrcholem kopce, na jehož úpatí se začíná zřetelně rýsovat silueta krematoria.“

„Bota, která sedí jednomu, tlačí druhého; neexistuje recept na život, který by vyhovoval všem.“

„Jen to, co je schopné se samo zničit, skutečně žije.“

„Neexistuje žádná svědomitost bez bolesti.“

„Vypadá to, jakoby ti mladí lidé, kteří se musí těžce potýkat s vnějším životem, byli ušetřeni vnitřních problémů, zatímco u těch, jejichž přizpůsobení je z nějakých důvodů snadné, se vyvíjejí sexuální problémy, nebo konflikty související s pocitem méněcennosti.“

„V podvečer dlouhého a obsahem bohatého života se otevírá pohled do netušených dálek. Takový člověk už nežije každodenními zájmy a peripetiemi osobních vztahů, nýbrž přehlíží rozsáhlé prostory času a pozoruje staletý pohyb idejí.“

„I ta nejmenší věc, která má smysl, má v životě větší cenu než ta největší bez něj.“

„Velká rozhodnutí v lidském životě vznikají často pod vlivem instinktů a dalších záhadných dějů podvědomí a jen zřídkakdy jsou dílem vědomé vůle a zdravého rozumu. Boty, které padnou jednomu, druhého tlačí; neexistuje proto univerzální návod, jak žít. Každý z nás si nese svůj vlastní život - vnější pevnou slupku - a iracionální podobu, které se nelze zbavit.“

„Neustále naivně vycházíme z domněnky, že jsme jedinými pány ve svém vlastním domě. Naše chápání si proto musí nejdříve zvyknout na myšlenku, že i ve svém nejintimnějším duševním životě žijeme v jakémsi domě, který má přinejmenším dveře a okna do světa, jehož předměty a obsahy na nás sice působí, ale nepatří nám.“

„Je přirozené, že životní úsek mládí může prostřednictvím dalekosáhlého uznání pudové stránky získat. Může například získat právě uznání sexuality, jejíž neurotické vytěsnění člověka v nehorázné míře vzdaluje životu nebo ho nešťastně přímo vnutí do nanejvýš nevhodného života, s nímž se pak přímo musí znesvářit. Oprávněné přijetí a uznání normálních pudů přivádí mladého člověka k životu a sloučí ho s osudy, jež ho vedou dále k nezbytnostem a s tím spojeným nutným obětem a výkonům, které posilují jeho charakter a utvářejí jeho zkušenost. Naproti tomu pro dospělého člověka ve druhé polovině života, jak je obecně známo, nepřetržité rozšiřování života už zřejmě není tím správným principem, poněvadž sestup v životním odpoledni vyžaduje zjednodušení, omezení a zvnitřnění, to znamená individuální kulturu.“

„Stará náboženství se svými vznešenými a směšnými, dobrotivými i krutými symboly nespadla z čistého nebe, nýbrž vzešla z lidské duše, která v nás žije i v této chvíli. Všechny ty věci a jejich praformy v nás žijí a mohou se na nás kdykoli se zničující silou vrhnout v podobě davové sugesce, proti níž je jednotlivec bezmocný. Naši strašliví bohové pouze změnili jméno, rýmují se teď na –ismus.“

„Proti tomu vyvinulo vědecké krédo naší doby pověrčivou fobii vůči fantazii. Skutečné je však to, co působí. Fantazie nevědomí účinkují – o tom není dovoleno pochybovat. I ten nejmoudřejší filosof může být dokonalou obětí naprosto pitomé agorafobie. Naše famózní vědecká realita nás ani v nejmenším nechrání před takzvanou irealitou nevědomí. Něco za závojem fantastických obrazů působí, ať už tomuto něčemu dáváme dobré nebo špatné pojmenování. Je to něco skutečného, a proto se také jeho životní projevy musí brát vážně. Napřed je ale třeba překonat tendenci ke konkretizování, jinými slovy, jakmile přistoupíme k otázce výkladu, nesmíme brát fantazie doslova. Ano, pokud fantazii právě prožíváme, musíme ji brát více než doslova. Když jí však chceme porozumět, nesmíme zdání, totiž fantazijní obraz, považovat za to, co působí z pozadí. Zdání není ta věc sama, ale pouze její výraz.“

„Snící se rozhodl žít nejen jako netělesná myšlenková bytost, nýbrž přijmout a prožít i tělo a svět instinktů, skutečnost problému života i lásky.“

„Náboženské symboly jsou fenomény života, prostě skutečnostmi, nikoli názory. Když církev po takovou a takovou dobu lpí na tom, že Slunce obíhá kolem Země, ale v 19. století toto hledisko opouští, pak se může v tomto ohledu odvolat na psychologickou pravdu, že pro miliony lidí vskutku Slunce obíhalo kolem Země a teprve v 19. století dosáhlo větší množství lidí takové jistoty intelektuální funkce, že mohli uznat důkazy o planetární povaze Země. Bohužel neexistuje žádná pravda bez lidí, kteří ji chápou.“

„Dogma není svévolným výmyslem ani jedinečným zázrakem, jak bývá líčeno za zřejmým účelem jeho vyzvednutí z přírodních souvislostí. Ústřední křesťanské představy tkví svými kořeny v oné gnostické filosofii, která se podle psychologických zákonů musela vyvinout právě v době, kdy se klasická náboženství stávala obsolentními. Gnóze se zakládá na vnímání symbolů nevědomého procesu individuace, který nastupuje vždy, jakmile se nejvyšší kolektivní představy ovládající lidský život začnou rozpadat. V takové době se nutně objevuje celá řada jedinců, kteří jsou vyšší měrou uchváceni numinózními archetypy, jež se tlačí na povrch, aby vytvořili novou dominantu. Uchvácení se projevuje takřka bez výjimky ve skutečnosti, že lidé jimi zasažení se s jejich obsahy identifikují. Roli, která jim byla vnucena, nechápou jako působení nových obsahů, které je třeba ještě rozpoznat, ale svým životem je vzorově znázorní a stávají se tak proroky a reformátory. Pokud archetypický obsah křesťanského dramatu byl s to uspokojivě vyjádřit zneklidněné a dotírající nevědomí mnoha lidí, povýšila ho "shoda všech" (consensus omnium) na všeobecně závaznou pravdu, ovšem nikoli nějakým úsudkovým aktem, ale daleko účinnější iracionálnější uchváceností.“

„Proti démoničnosti vnitřního světa chrání náboženská forma, dokud má církev autoritu. Ochrana a jistota má cenu jen do té míry, pokud život příliš neomezuje, a převaha vědomí je rovněž žádoucí jen tak dlouho, dokud se tím život příliš nepotlačuje a neznemožňuje. Život je vždy plavbou mezi Skyllou a Charybdou.“