Carl Gustav Jung: Nevědomí

„Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.“

„Intuice je jakýsi druh vnímání, které nejde přesně přes smysly, ale jde cestou nevědomí.“

„Vše, co má z duševního hlediska hodnotu, vyžaduje utrpení… Vývoj vědomí je utrpením.“

„Sny jsou reakcí na náš vědomý postoj, a to stejně jako když reaguje tělo na to, jestliže se přejíme nebo s ním nějak špatně zacházíme. Sny jsou přirozená reakce sebereagujícího psychického systému.“

„Vědomí je Danajský dar.“

„Jen pohleďte na ty ďábelské prostředky ničení. Vynalezli je docela dobráčtí gentlemani, rozumní a vážení občané, kteří jsou přesně takoví, jaké si je přejeme mít. A když to potom všechno vyletí do vzduchu a rozpoutá se nepopsatelné peklo ničení, zdá se, že za to nikdo není zodpovědný. Prostě se to stalo, a přece to všechno udělali lidé. Ale protože je každý slepě přesvědčen o tom, že sám je jen svým velmi skromným a pramálo důležitým vědomím, které řádně plní své povinnosti a vydělává na skrovné živobytí, nikdo nechápe, že celá tato racionálně organizovaná masa, jež se nazývá stát nebo národ, je poháněna zdánlivě neosobní, neviditelnou, avšak hrozivou silou, kterou nikdo a nic nemůže zadržet. Tato strašlivá síla se ponejvíc vysvětluje jako strach ze sousedního národa, o němž se předpokládá, že je posedlý zlomyslným ďáblem. A poněvadž nikdo není schopen poznat, kde a jak silně je sám posedlý a nevědomý, promítá pak jednoduše svůj vlastní stav na souseda, a tak se stane jeho svatou povinností vlastnit největší děla a nejjedovatější plyn.“

„Když nás něco rozzlobí až do nepříčetnosti, nepřipustíme si, že příčina našeho hněvu nemusí spočívat jen mimo nás, ve věci nebo osobě, která nás rozzlobila. A tak svěřujeme věcem moc, jež nás může přivést do stavu hněvu, případně způsobit poruchy spánku nebo trávení. Předmět, na nějž jsme narazili, pak bez váhání a zábran odsuzujeme a láteříme tedy na nevědomou část sebe samých, kterou jsme promítli do rozčilujícího objektu.“

„Na počátku je nevědomí. Všechno nové pochází z nevědomých oblastí… Psychologicky je každý kulturní pokrok rozšířením vědomí.“

„Proto stále odhadujeme něco nového o sobě samých. Téměř každý rok se objeví něco nového, o čem jsme před tím nevěděli. Pořád si myslíme, že teď jsme u konce se svými objevy. Nikdy nejsme. Pokračujeme v objevování. že jsme to, tamto a jiné věci a někdy máme ohromující zážitky. To ukazuje, že část naší osobnosti je vždy ještě nevědomá, je to ona část, která stále ještě vzniká; jsme nedokončení, pořád rosteme a měníme se. Ale ta budoucí osobnost, kterou máme být za rok, je již zde, jenomže je zatím ještě ve stínu. Já je jako pohyblivý rámeček na filmu. Budoucí osobnost není ještě viditelná, ale pohybujeme se dál a zanedlouho dospíváme k pohledu na budoucí bytost. Tyto možnosti přirozeně patří k temné straně já. Jsme si dobře vědomi, čím jsme byli, ale nejsme si vědomi, co se z nás teprve stane.“

„Co jednou upadlo do nevědomí, to nevědomí podrží bez ohledu na to, zda tím vědomí trpí nebo ne. Vědomí může umírat hlady a zimou, zatímco v nevědomí se to zelená a kvete.“

„Primitiv si minimálně uvědomuje sám sebe a současně se maximálně vztahuje k objektu, který na něj dokonce může vyvíjet přímý magický nátlak. Celá primitivní magie a náboženství spočívají v těchto magických vztazích k objektu, jež. se neskládají z ničeho jiného, než z projekcí nevědomých obsahů na objekt.“

„Nikdy si nejsme jisti, že se nějaká nová idea nezmocní buď nás samých, anebo našeho souseda. Víme právě tak z nové historie jako ze staré, že takové ideje bývají často tak zvláštní, ba tak podivné, že nad tím zůstává rozum stát. Fascinace, která je téměř vždy s takovou ideou spojena, vytváří fanatickou posedlost, která způsobuje, že všichni disidenti, to jest lidé, kteří smýšlejí jinak – zcela lhostejné, jak dobrý úmysl mají nebo jak jsou rozumní – jsou upalováni zaživa, stínáni nebo masově sprovozeni ze světa modernějším kulometem. Nemůžeme se ani utěšovat myšlenkou, že něco takového patří dávné minulosti. Bohužel se zdá, že k přítomnosti nejen náleží, ale že je lze v obzvláštní míře očekávat ještě od budoucnosti. “Homo homini lupus” (Člověk člověku vlkem) – to je smutný, ale věčně platný výrok. Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se však na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podpořena a vylákána vytvořením masy.“

„Velká rozhodnutí v lidském životě vznikají často pod vlivem instinktů a dalších záhadných dějů podvědomí a jen zřídkakdy jsou dílem vědomé vůle a zdravého rozumu. Boty, které padnou jednomu, druhého tlačí; neexistuje proto univerzální návod, jak žít. Každý z nás si nese svůj vlastní život - vnější pevnou slupku - a iracionální podobu, které se nelze zbavit.“

„Člověk se přirozeně nemůže od dětství osvobodit, aniž by se jím podrobně nezabýval, jak již dlouho víme z Freudových výzkumů. Čistě intelektuálním věděním přitom nelze ničeho dosáhnout. Účinné je pouze rozpomenutí se, které je zároveň znovuprožitím. Mnohé zůstane nevyřešené díky rychlému plynutí let a přemáhajícímu proudu věmů z právě odhalovaného světa. Od toho se člověk neosvobodil, nýbrž jenom vzdálil. Vrátí-li se tedy z pozdějších let zpátky k dětským vzpomínkám, nalezne tam ještě živé části vlastní osobnosti, které se ho pevně chytí, připojí se k němu a prosytí jej znovu pocitem dřívějších let. Tyto části jsou ale dosud ve stavu dětství, a proto silné a bezprostřední. Pouze jsou-li opět spojeny s dospělým vědomím, mohou pozbýt svůj infantilní apekt a mohou být upraveny. Vždy musí být nejprve prozkoumáno toto "osobní nevědomí", to znamená musí dojít k jeho uvědomění, jinak nelze otevřít vstup ke kolektivnímu nevědomí.“

„Vysoký ideál výchovy k osobnosti by se raději neměl aplikovat na děti. Neboť co se všeobecně rozumí pod“osobností“, totiž určitá duševní celost schopná odporu a nadaná silou, to je dospělý ideál. Ten to ideál bychom chtěli podsouvat dětství v období, kdy si jedinec ještě není vědom problému své takzvané dospělosti nebo – což je ještě horší – kdy se mu vědomě vyhýbá.“

„Nevědomá anima je vysloveně bezvztahovou a autoerotickou bytostí, která netouží po ničem, kromě úplného ovládnutí jedince, čímž se muž stává zvláštním a nepříznivým způsobem zženštilým.“

„Naše doba je epochou chaosu a rozkladu. Vše se stalo problematickým. Jak se to v takových stavech děje vždy, tlačí se nevědomé obsahy na hranice vědomí s cílem kompenzovat jeho nouzi. Stojí proto zato pečlivě sledovat všechny hraniční jevy, jakkoli temné se mohou zdát, aby v nich byly nalezeny zárodky možných nových řádů.“

„Když mluvím o „provokování“, nemám tím na mysli, že by nevědomí bylo do jisté míry uraženo a – jako staří bohové – ze žárlivosti nebo ze msty člověku učinilo příkoří. Myslím tím spíš cosi jako psychickou dietní chybu, která vyvede mé zažívání z rovnováhy. Nevědomí reaguje automaticky jako můj žaludek, který se obrazně řečeno na mně mstí. Když si osobuji moc nad nevědomím, tak je to psychická dietní chyba, nepřípadný postoj, jemuž by se člověk měl v zájmu svého vlastního blaha raději vyhnout.“

„Stín odpovídá negativní jáské osobnosti, zahrnuje tedy všechny ty vlastnosti, jejichž existence je trýznivá a politováníhodná. V tomto případě jsou stín a anima, protože jsou oba nevědomí, spolu kontaminovány, což sen znázorňuje jako "manželství". Jestliže je existence animy (nebo stínu) uznána a nahlédnuta, dojde k oddělení obou postav, jako se to stalo v našem případě. Přitom stín je rozpoznán jako příslušný k já, anima ale jako nikoli příslušná k já.“