Erich Fromm: Populární citáty (strana 3)

„Láska je umění; na světě není nic důležitějšího, než se tomuto umění naučit.“

„Kdo nebyl schopen dát smysl svému vlastnímu životu, pokouší se dát mu smysl prostřednictvím dětí; ale nutně ztroskotá jak v sobě, tak v dětech.“

„Stále se ještě cítím cizincem ve světě, jehož cílem je vydělávat co nejvíc peněz.“

„Člověk není věc; stane-li se věcí, je zničen; dříve však, než k tomu dojde, stává se zoufalcem, desperádem a odpůrcem života.“

„Sadista usiluje o moc nad člověkem právě proto, že nemá moc skutečně prožívat svůj život, být.“

„Soustředit se ve vztahu k jiným lidem znamená především umět naslouchat. Většina lidí poslouchá jiné, dokonce jim radí, aniž skutečně naslouchá. Neberou vážně to, co druhý říká, neberou vážně ani své vlastní odpovědi.“

„Člověk se může spoléhat sám na sebe, nepotřebuje žádných zjevení a žádné církevní autority k tomu, aby věděl, co je dobré a co je zlé.“

„Člověk je jediným zvířetem, které se může nudit, pociťovat nespokojenost a cítit se vyhnaným z ráje.“

„Člověk je sám, současně však neexistuje mimo vztahy.“

„Ještě jednou zopakujme, že životu nepřátelské vášně představují odpověď na existenciální potřeby člověka stejně jako vášně život podporující. Oba typy vášní jsou hluboce lidské. První z nich se vyvíjejí za podmínek, kdy neexistují předpoklady pro uskutečnění těch druhých. Destruktivní člověk může být označen za zlého, protože destruktivita je zlo, přesto zůstává člověkem. Neklesl na úroveň zvířete, není motivován zvířecími instinkty, nemůže změnit strukturu svého mozku. Mohli bychom ho považovat za postiženého existenciálním selháním, za člověka, kterému se nepodařilo rozvinout se podle svých možností a být produktivní. To, jak člověk v tomto ohledu dopadne, závisí v podstatě na tom, zda jsou mu dány společenské podmínky růstu nebo ne. Současně musím dodat, že když říkám, že společenské okolnosti jsou zodpovědné za vývoj člověka, nechci tvrdit, že člověk je bezmocným objektem zevních okolností. Faktory prostředí podporují nebo brzdí vývoj určitých vlastností člověka a určují hranice, v nichž člověk jedná. Přesto však lidský rozum a vůle zůstávají jak individuálně, tak ve společenském měřítku velice mocnými faktory. Dějiny nevytvářejí člověka; člověk se vytváří v procesu dějin sám. Jen dogmatické myšlení, pramenící z lenosti ducha i srdce, se snaží vytvářet zjednodušující černobílá schémata, která brání každému skutečnému porozumění.“

„Někteří uzavírají dvojspolek proti světu a své zdvojené sobectví pokládají za lásku a důvěrnost.“

„Jsem-li připoután k druhému člověku, protože neumím stát na vlastních nohou, on či ona může být pro mě zachráncem života, ale není to milostný vztah. Je to paradoxní, ale schopnost být sám je předpokladem schopnosti milovat.“

„Zabýváme se ještě problémem modlářství my? Jedině když zjistíme, že nějací „primitivové" uctívají ka­menné a dřevěné modly. Jsme přesvědčeni, že my sami jsme něco takového dávno překonali, poněvadž nevidíme ve společnosti uctívání žádných tradičních symbolů modlářství. Zapomínáme, že podstatou modlářství není uctívání té či oné modly, ale že jde o specifický lidský postoj. Tento přístup lze popsat jako zbožštění věcí či částečných aspektů světa a pod­řizování se takovým věcem. Opakem je přístup, kdy věnujeme život uskutečnění nejvyšších principů lid­ské existence, lásce a rozumu, abychom se stali tím, kým potenciálně jsme, bytostí stvořenou k podobě Boží. Modly nejsou pouze sochy z kamene či dřeva. Slova se mohou stát modlou a stroje se mohou stát modlou. Také vůdci, stát, moc a politické skupiny se jí mohou stát. Věda a názor druhého člověka se mo­hou stát modlou a pro řadu lidí se stal modlou Bůh.“

„Situace, kdy jsme bezmocní, a proto jsme v nebezpečí zotročení, je stejně zlá jako situace, kdy máme moc, a proto nám hrozí nebezpečí odlidštění. Čeho se máme vyvarovat víc, je věcí náboženského, morálního nebo politického přesvědčení. Buddhismus, židovská tradice z dob proroků a křesťanská evangelia volí vždy jasně, v protikladu k dnešnímu myšlení. Je naprosto legitimní pečlivě rozlišovat mezi mocí a bezmocností, ale měli bychom se při tom vyhnout jednomu nebezpečí: že využijeme mnohoznačnosti určitých slov k doporučování, aby lidé sloužili současně Bohu a císaři, nebo - což je ještě horší - aby si je ztotožnili.“

„Když jsme mluvili o existenciálních potřebách člověka, ukázali jsme si, že je můžeme uspokojit různým způsobem. Potřeba uctívání může být uspokojena oddaností Bohu, lásce a pravdě - nebo modloslužbou destruktivním idolům. Potřeba vztahu k jiným může být uspokojena láskou a přátelstvím - nebo závislostí, sadismem, masochismem a destruktivitou. Potřeba jednoty a zakořeněnosti může být uspokojena solidaritou, bratrstvím, láskou a mystickými zážitky - ale také opilstvím, závislostí na drogách nebo odosobněním. Potřeba výkonu může být uspokojena láskou a produktivní prací - nebo také sadismem a destruktivitou. Potřeba podnětů a vzrušení může být uspokojena produktivním zájmem o lidi, přírodu, umění a myšlenky - nebo dychtivou honbou za stále novými zábavami.“

„Oblast životních zájmů člověka je však daleko širší než oblast životních zájmů zvířat. Člověk musí přežít nejen fyzicky, ale také psychicky. Musí si udržet určitou psychickou rovnováhu, chce-li si zachovat schopnost vykonávat své činnosti správně. Pro člověka má všechno, co je nezbytné k udržení jeho psychické rovnováhy, stejně základní význam jako to, co slouží jeho fyzické rovnováze. Člověk má životní zájem na tom, aby si zachoval svůj základní orientační rámec. Na tom závisí jeho schopnost jednat a koneckonců jeho pocit identity. Když ho jiní lidé ohrožují idejemi, které zpochybňují jeho orientační rámec, zareaguje na ně jako na vážné ohrožení. Tuto reakci si může různě racionalizovat. Řekne třeba, že nové myšlenky jsou od základu "nemorální", "necivilizované", "bláznivé" nebo cokoli jiného, co ho napadne, aby vyjádřil svůj odpor - ve skutečnosti jeho nepřátelské pocity vznikají z toho, že se cítí ohrožený. Člověk nepotřebuje jen orientační rámec, ale také objekty uctívání, které jsou životně důležité pro jeho emocionální rovnováhu. Ať jde o jakékoli hodnoty, ideály, předky, otce, matku, půdu, vlast, třídu, náboženství a stovky jiných jevů, pociťuje je jako "svaté". Dokonce i zvyky se mohou stát posvátnými, protože symbolizují stávající hodnoty. Jedinec nebo skupina lidí pak reaguje na útok proti tomu, co je "svaté", se stejnou zuřivostí a agresivitou, jako by šlo o ohrožení života.“

„Další charakterový rys sadisty tkví v tom, že ho vždy přitahují jen bezmocní, nikdy silní jedinci. Tak například zranit protivníka v boji dvou stejně silných jedinců není zdrojem sadistického potěšení, protože poranění v takové situaci není výrazem nadvlády nad obětí. Pro sadistický charakter existuje jen jedna věc hodná obdivu, a tou je moc. Obdivuje a miluje mocné, hrbí se před nimi, ale pohrdá bezmocnými, kteří se neumí bránit, a chce je ovládnout.“

„Musíme rozlišovat mezi obsahy myšlenkového procesu a logickými kategoriemi použitými myšlením. Zatímco se obsahy našeho bdělého myšlení nepodřizují omezením prostoru a času, mají kategorie logického myšlení prostorově-časovou povahu. Tak například mohu myslet na svého otce a zjistit, že jeho postoj v určité situaci je totožný s mým. Toto zjištění je logicky správné. Jesliže však tvrdím: "Já jsem svým otcem," pak je toto tvrzení "nelogické", protože neodpovídá pojmům fyzikálního světa. Z hlediska prožívání je však ta věta logická, neboť jí vyjadřuji své prožitky totožnosti se svým otcem. Logické myšlenky v bdělém stavu jsou podřízeny logickým kategorím, založeným na speciální formě existence, ve které přistupujeme k realitě v jednání. Ve spící existenci, která se vyznačuje nepřítomností dokonce i potenciálního jednání, se používají kategorie, které se vztahují k prožívání sebe sama. To platí i pro cítění. Jestliže se můj ci v bdělm stavu týká člověka, kterého jsem dvacet let neviděl, jsem si stále vědom faktu, že dotyčný není přítomen. Když o něm však sním, pak ho cítím tak, jako kdyby přítomen byl. Jestliže však říkám "jako kdyby přítomen byl", vyjadřuji tím svůj pocit v pojmech, které odpovídají "bdělému životu". Pro spící existenci neexistuje žádné "jako by"; příslušná osoba je přítomna.“

„Touha po splynutí mezi osobami je nejmocnějším snažením člověka. Je to nejzákladnější vášeň, je to síla, která drží po hromadě lidstvo, rod, rodinu, společnost. Nedosáhnout tohoto splynutí znamená šílenství či zničení - zničení sebe nebo zničení jiných. Bez lásky by lidstvo nemohlo žít ani den.“