„Je mi líto, pokud tě miluji příliš,
zda je to láska, či posedlost, co v sobě nosím.
Jen se snažím dát to, co v srdci dříme,
tu lásku, kterou jsem před lety ztratil v dýmu.
Před šestnácti lety kus mé duše zhasl,
svět se stal prázdným, čas se v tichu zasekl.
Pak jsi ale přišla ty – jako náhlý třpyt,
a já díky tobě začal zase skutečně žít.
Ta mrtvá půlka mého já znovu ožila,
naději a chuť do života do žil mi nalila.
Přišla jsi ve chvíli, kdy už jsem to vzdával,
kdy jsem jen přežíval a v temnotě vyčkával.
Teď už vím, že nejsem jen stín, co v koutě stojí,
jsi lékem na rány, které se tak těžko hojí.“