Carl Gustav Jung: Člověk

„Osamělost nevzniká tím, že člověk kolem sebe nemá žádné lidi, ale z neschopnosti sdělit věci, které se mu zdají důležité, nebo ze zastávání určitých názorů, které ostatní považují za nepřípustné.“

„Zdravý člověk lidi nemučí, mučiteli se stávají ti, co byli mučeni.“

„Po nějaké době člověk objeví, že ve světových dějinách se neděje nic skutečně ‚‘‘nového‘‘. O něčem skutečně novém by se mohlo mluvit teprve tehdy, až by jednou nastal ten nepředstavitelný případ, že by rozum, lidskost a láska dobyly trvalého vítězství.“

„Člověk nedosáhne osvícení imaginací světla, ale tím, že si uvědomí temnotu.“

„Osamělost nevzniká tím, že by člověk kolem sebe neměl lidi, nýbrž spíše tím, že jim nemůže sdělit věci, které se mu jeví jako důležité, nebo že považuje za platné myšlenky, které jiní považují za nepravděpodobné.“

„Všechno, co člověk popírá, ho pronásleduje. To, co přijímá, ho transformuje.“

„Pokud člověk ví víc než ostatní, stává se osamělým.“

„Zcela prapůvodní skutečnost, že člověk předpokládá totožnost vlastní psychologie s psychologií druhého, ztěžuje nebo znemožňuje správné pochopení ženské psýché.“

„Když slyšíte, že někdo hovoří o nějakém problému kultury nebo dokonce lidstva, musíte se vždy zeptat, kdo ten člověk je, neboť čím je problém obecnější, tím víc může člověk do jeho vylíčení,, vtajit" svou vlastní osobní psychologii.“

„Člověk je totiž paradoxní, a to se změnit nedá.“

„Vždyť lidé dělají všechno, i to nejabsurdnější, aby unikli vlastní duši. Věnují se indické józe jakéhokoliv zaměření, dbají na příkazy ohledně jídla, učí se nazpaměť teosofii, modlí se mystické texty z celé světové literatury - všechno, protože nevyjdou sami se sebou a protože jim chybí jakákoli víra, že by z jejich duše mohlo vzejít něco užitečného. Tak se pozvolna duše stala Nazaretem, ze kterého nemůže nic dobrého vzejít (Jan 1, 46), a proto to člověk bere ze všech čtyř světových stran: čím je to z větší dálky a čím je to neobvyklejší, tím lépe.“

„Ale žádný vysoko vzrostlý, vznešený strom se ještě nikdy nevzdal svých temných kořenů. Roste nejen nahoru, nýbrž také dolů. Jistě je naprosto důležité to, kam člověk jde; ale stejně důležitá mi připadá otázka: Kdo kam jde? A ono "kdo" vždycky vede k "odkud".“

„V podvečer dlouhého a obsahem bohatého života se otevírá pohled do netušených dálek. Takový člověk už nežije každodenními zájmy a peripetiemi osobních vztahů, nýbrž přehlíží rozsáhlé prostory času a pozoruje staletý pohyb idejí.“

„Nikdy si nejsme jisti, že se nějaká nová idea nezmocní buď nás samých, anebo našeho souseda. Víme právě tak z nové historie jako ze staré, že takové ideje bývají často tak zvláštní, ba tak podivné, že nad tím zůstává rozum stát. Fascinace, která je téměř vždy s takovou ideou spojena, vytváří fanatickou posedlost, která způsobuje, že všichni disidenti, to jest lidé, kteří smýšlejí jinak – zcela lhostejné, jak dobrý úmysl mají nebo jak jsou rozumní – jsou upalováni zaživa, stínáni nebo masově sprovozeni ze světa modernějším kulometem. Nemůžeme se ani utěšovat myšlenkou, že něco takového patří dávné minulosti. Bohužel se zdá, že k přítomnosti nejen náleží, ale že je lze v obzvláštní míře očekávat ještě od budoucnosti. “Homo homini lupus” (Člověk člověku vlkem) – to je smutný, ale věčně platný výrok. Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se však na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podpořena a vylákána vytvořením masy.“

„Po nějaké době člověk objeví, že ve světových dějinách se neděje nic skutečně ‚‘‘nového‘.‘“

„Člověk se přirozeně nemůže od dětství osvobodit, aniž by se jím podrobně nezabýval, jak již dlouho víme z Freudových výzkumů. Čistě intelektuálním věděním přitom nelze ničeho dosáhnout. Účinné je pouze rozpomenutí se, které je zároveň znovuprožitím. Mnohé zůstane nevyřešené díky rychlému plynutí let a přemáhajícímu proudu věmů z právě odhalovaného světa. Od toho se člověk neosvobodil, nýbrž jenom vzdálil. Vrátí-li se tedy z pozdějších let zpátky k dětským vzpomínkám, nalezne tam ještě živé části vlastní osobnosti, které se ho pevně chytí, připojí se k němu a prosytí jej znovu pocitem dřívějších let. Tyto části jsou ale dosud ve stavu dětství, a proto silné a bezprostřední. Pouze jsou-li opět spojeny s dospělým vědomím, mohou pozbýt svůj infantilní apekt a mohou být upraveny. Vždy musí být nejprve prozkoumáno toto "osobní nevědomí", to znamená musí dojít k jeho uvědomění, jinak nelze otevřít vstup ke kolektivnímu nevědomí.“

„Za činy člověka stojí osobnost, které si ještě není vědom. Jako je člověk tím, čím vždycky byl, tak už je tím, čím se stane.“

„Když mluvím o „provokování“, nemám tím na mysli, že by nevědomí bylo do jisté míry uraženo a – jako staří bohové – ze žárlivosti nebo ze msty člověku učinilo příkoří. Myslím tím spíš cosi jako psychickou dietní chybu, která vyvede mé zažívání z rovnováhy. Nevědomí reaguje automaticky jako můj žaludek, který se obrazně řečeno na mně mstí. Když si osobuji moc nad nevědomím, tak je to psychická dietní chyba, nepřípadný postoj, jemuž by se člověk měl v zájmu svého vlastního blaha raději vyhnout.“

„Já však používám určitý filosofický, religionistický a historický materiál výlučně ke znázornění duševních souvislostí. Když například používám pojem Bůh nebo stejně metafyzický pojem energie, pak se tomu nemohu vyhnout, neboť jsou to obrazy, které jsou v lidské duši od počátku. Musím vždy znovu zdůraznit, že ani mravní zákon, ani pojem Bůh, ani jakékoli náboženství nenapadly člověka zvnějšku, jaksi z nebe, ale že to vše má člověk in nuce v sobě a že si to tedy také vytvořil sám ze sebe. Je tudíž naprosto liché si myslet, že k zapuzení těchto strašidel stačí pouhé vysvětlení. Ideje mravního zákona a božství patří k nevykořenitelnému vlastnictví lidské duše. Proto se každá poctivá psychologie, kterou nezaslepilo šosácké osvětářské tmářství, s těmito skutečnostmi musí vyrovnávat. Vysvětlováním ani ironií se jich nezbavíte. Ve fyzice se můžeme obejít bez obrazu Boha, v psychologii je to však zcela určitá veličina, s níž se musí počítat stejně jako s „afektem“, „pudem“, „matkou“ atd. Věčné zaměňování objektu a imaga vede přirozeně k tomu, že ve svém myšlení neumíme rozlišit mezi „Bohem“ a „imagem (obrazem) Boha“, takže se domníváme, že mluvíme o Bohu a že podáváme „teologické“ vysvětlení, když hovoříme o „obrazu Boha“.“