„Své základní názory shrnuje [J. L. Fischer] zkratkou velmi abstraktní a velmi schematickou ve své nástupní přednášce jako mimořádný profesor dějin filosofie na universitě Masarykově: Věčný a časový úkol filosofie 1935 /…/ Věčný úkol filosofie vidí v poznání řádu, zákonitosti světa skutečného i světa teprve tvořeného, kulturní tvorby. Skutečnost dělí na tři plně samostatné a svézákonné existenční typy: objektivně reální, psychicky reální a kulturně reální, kvalitativně různé a na sebe nepřevoditelné. Princip kvantitativní a kausální nahrazuje kvalitativním a funkčním, determinism pojmem kvalitativního optima. Společnost definuje jako skladbu reálných funkcí sociálního dosahu či rozptylu, z nichž nejnižší jsou funkce záchovné, nejvyšší pak funkce rozvojové. Avšak jeho quasi scholastické, často spíše jen slovní a terminologické rozlišování a jeho nepřekonatelný, jak se zdá, sklon k verbalismu činí jeho idee nejasnými a neurčitými, ale na mysli ne dosti schopné věcné analysy působí dojmem novoty a originálnosti.“

Prof. PhDr. Josef Král