Citáty na téma nádoba

Sbírka citátů na téma nádoba, duše, láska, život.

Citáty na téma nádoba

Victor Hugo foto

„Jak je to lákavé, dát nálepku mocným vlnám, které prochází vaším nervovým systémem a promývají vaše citlivé, jemné tělo.
"Ahhh, já vím, co to je": Je to 'smutek', je to 'zlomené srdce', je to 'zuřivost', je to 'strach'. Nebo, jste-li trochu více 'duchovní' - pak je to 'kundalini', nebo 'mocné světlo Posvátného', nebo 'temná noc duše'…
Jste ochotni na chvíli připustit, že vůbec netušíte, co 'to' je? Neboť 'to' je čisté, nezkrocené, nevyřešené, a naprosto bezprecedentní. 'To' se teď objevilo úplně poprvé. Je čistým vyjádřením tvořivosti a inteligence, které vyvěrají z neznámého a neviděného, plné čisté esence moudrosti.
Najděte odvahu si přiznat, že jste se s 'touto' vlnou ještě nikdy nesetkali. Není ničím jiným než ohromnou aktivitou divoké lásky, která na sebe bere novou podobu a prohledává vaše tělo, vaše buňky, a vaše srdce jako svou nádobu nebo plavidlo. Není nepřítelem nebo překážkou, která by přicházela zvenku. Je tajemným poslem celistvosti, který je vyslán z hlubin, aby vám připomenul, na co jste možná zapomněli.
Sestupte za říši rozumu a spočiňte v prostých pocitech plných života, v posvátných informacích, kterými září vaše tělo. A přesto, že se může zdát, že máte hledat něco mimo sebe, možná, že jediné, po čem jste kdy toužili, byla vaše vlastní přítomnost.
Přijměte s úctou vše, co se ve vás pohybuje.“

překlad Kateřina Grofová

Vladimír Komárek foto

„Prázdné nádoby nejvíce duní.“
VACUA VASA PLURIMUM SONANT.

Gabriel Laub foto
Plútarchos foto
Thomas Mann foto

„Knihy jsou nádobami ducha.“

Thomas Mann (1875–1955) německý spisovatel a laureát Nobelovy ceny
Sri Chinmoy foto
Zdeněk Hanka foto
Salman Rushdie foto
Marcus Aurelius foto
Mark Twain foto
Julian Tuwim foto
Valeriu Butulescu foto
Jaroslav Kubera foto
Zadie Smith foto
Nives Meroi foto

„Mám štěstí, že jsem mohla dělat to, co mne naplňovalo i vyčerpávalo současně. Jsem jako nádoba, která se vydává do poslední kapky, aby byla znovu naplněna energií. A pokaždé je jí víc.“

Nives Meroi (1961)

Zdroj: [Messner, Reinhold, Reinhold Messner, Na vrcholu: Dějiny ženského horolezectví, Brána, Praha, 2011, 1, 280, Jaroslav Voříšek, 179–182, 978-80-7243-520-3]

Laurence Sterne foto

„Občas je to těšký. Když na člověka příde tak špatná myšlenka když je budoucnost je v hajzlu. Když z místa které skdysi bylo rájem plno ptáků pestrých škála rostlin stromů keřů se stane. Místem pro domy hloupí lidi co přírodě nikdy nic nevrátí a budou jenom dalším z hloupých co budou jen všechno přijímat brát bez naké hodnoty. Zase jenom přežití pro pár desítek bezcenych sráčů. A to si teprve člověk uvědomí jak chudý a bezmocný ve skutečnosti je když z místa které měl rád pro svůj klid zeleň a jedinečnost barevnost vznikne neklid na duši. Bráním se u vnitř ve svojí citlivé duši pokroku protože to je skáza to nepřináší klid. Příroda trpí umírá a mi lidi díky pokroku žijeme sice dýl ale zato míň hodnotně se stavíme k životu kolem sebe. Asi je to jak kde jaké místo ale tam kde jsem teť mě přepadla deprese jo deprese vidím to hodně negativně mám zlost. Ale nelze můžu nikomu vyčítat pokrok stavění toho jak zachází a smýšlí o životě a jak ho žije jak přistupuje k některejm věcem. Na to se nedá mit dlouho zlost a znechucení. Mám prostě takové období kdy si říkám že je všechno tak brutalně špatné. Přide mě to tak moc zlí že se směju všemu jako blázen 🤪. Protože to se nedá nijak změnit nijak zvrátit. Mužu k tomu mít pouze jiný přístup a snažit se na tom hledat pozitiva ať už jsou sebemenší. Zaplnit hlavu činnostma zájmama ale nikdy na to nezapomenu. Využiju všech možností k tomu abych žila víc psychicky připravena na ještě větší nápor ignoranství debility a lidské toxicity vůdči některým brutalně zlím lidem. Mezi tím o 50 kroků napřed né smířená ale psychicky duševně připravená. Na to že mě to bude ta zloba myšlení v zlých lidech zase probodavat svim zlim chováním a přístupem. Skratka je mě to fuk ať si mě to klidně psychicky ničí. Já jedu ve svi hlavě na jinou metodu dodávání motivace a tím je rozstěpit osobnost tak aby to bylo jako myslet za 7 lidi a ti maji jinou osobnost a vlastní strategií a uplně jiný pohled na věc a i jinou hodnotu uvědomění a dominanci. Jako sedmihlava saň ale s úplně jinou naturou. Projevuje se to po týdnech jiná myšlenka jiný člověk stejna pouze nádoba. Funguje to při nedostatku energie jedno štěpení dodá to co je potřeba si uvědomit. Ovsem omezený rozsah zapamatování si jeden mozek nestačí emocionální paměť logická rozumová instinktivní kreativní duchovní vcitujici se paměť do různých okamžiků a jak je spracovat. Při takové funci si člověk pride všelijak spíš se projeví to co je důležité nezbytně tam jde veškerá energie. A zbytek už je to jedna osoba. Která si představuje a myslí jako sedím hlav pokaždé tak co je nejpodstatnější pro danou situaci aby to působilo jako nic.“

„Ale proč tady být když nemám pro co tady být. Nikdo mě nikdy nepotřeboval. Jsem tady na tom světě nedobrovolně. A jediný co má smysl je žít bez myšlenky lidskosti ale žít pro instinktivní přežití. Protože lidskost je hloupost jen lepší level žít jako monstrum. I zvíře je víc zvíře. Než člověk člověkem lidskou moudrou bytostí která si zaslouží žít na tyhle planetě. Pro přežití protože jsme se narodili. Protože nám něco dalo život náká hnusná tupá lidská kreatura nazivající se člověk. Ale po několikati letech s rodiči neschopnych hlubokych uvach a emočního vcitění uvědomění si toho že člověk se stavá lidským díky schopnosti empatie lasky přatelství nadsení komunikace pozitivní. Dochazim do bodu kdy citím že né kazdý člověk je hoden byt naziván člověk lidska bytost Ale spíš monstrum neschopné existovat jako normalni člověk diky. Pouhému instinktivnímu prežití ale neradosti existovat to se z člověka pak stane zle monstrum které je naplněno existenčím zlem prežitku života tocí se v zašlích stereotipech které nevytváří hodnotnou lidskou bytost. A když si nedá možnost víru sílu nad vlastním osudem je to jen nádoba co přežívá bez radosti. Bez hodnotné existence myšlenky tady být vsichni jsou jen kus masa co jednou umřou. A už nevidí to krásné na tom životě to co by mohla sám sebou udělat pěknější. Protože neměla sílu neměla víru bála se vší té krutosti v lidských duších a zapoměla na to co ona sama vždycky chcela udělat ten svět lepším sama sebou. Protože věřila víc té temnotě svím monstrózním rodičům než svému dobru které v ní jakžtakš plapolalo jako malí plamínek bojující proti veliké temnotě. A pak je život jen blouděním a vlastně velikou věčností ne vděčností.“