Citáty na téma výkřik

„Miluju tě a nehodlám si odpírat prostý potěšení říkat pravdu. Miluju tě a vím, že láska je jen výkřik do prázdna a že nevyhnutelně přijde v zapomnění, že jsme všichni odsouzení k záhubě a nastane den, kdy se všechno naše snažení obrátí v prach, a vím, že slunce pohltí jedinou zemi, kterou budeme mít, a miluju tě.“

„Láska kvete jen v bolesti. Čím jsou vyznání milenců, ne-li výkřikem úzkosti?“

„Byly to oči blázna. Smály se, slibovaly strašnou smrt a hudbu nezaslechnutelných výkřiků.“

„Těsně před tím, než se zvíře setká na jatkách se smrtí, nachází se obklopeno děsivými výkřiky a strach budícími scénami vražd minulých, přítomných a i blížící se vraždy. Jeho vlastní hrůza pak mentálně proniká tělo škodlivými vlivy, zatímco následný šok jeho vlastního poražení způsobuje nedobrovolný průchod moče do samého těla. Tato kyselina močová je roznesena krví a potom fyzicky prostupuje tělo jedovatou látkou.“

„Bůh je mlčení vesmíru a člověk výkřik, který tomu mlčení dává smysl.“

„Člověk citlivý poslouchá popudů přírody a projeví výkřik svého srdce; v okamžiku, kdy tento výkřik zmírní nebo zesílí, není už sebou samým, nýbrž hercem, který hraje.“

„Tajemství, které nám Panna svěřila, spočívá ve třech odlišných věcech, dvě z nich chci nyní odhalit. První bylo vidění pekla. Madona nám ukázala velké moře ohně, které bylo jakoby pod zemí. Do tohoto ohně byli ponořeni démoni a duše jako průhledné černé nebo bronzové řeřavé uhlíky s lidským tvarem, které se míhaly v požáru a byly nesené plameny, které z nich vycházely spolu s mraky kouře a padaly na všechny strany tak, jako padají jiskry při velkých požárech, bez tíže, či rovnováhy, uprostřed bolestných výkřiků a vzdechů plných zoufalství, které vyvolávaly děs a naháněly strach.“

„Na zlomeček věčnosti oběma lodím nic nebránilo ve volné střelbě na protivníka a v tom okamžiku dva různé počítače odstartovaly své palebné plány.
Žádný lidský smysl nedokázal postřehnout, co se odehrálo potom; žádný lidský mozek by si to neuměl přebrat. Vzájemná vzdálenost činila dvacet tisíc kilometrů a řízené střely, lasery a grasery dštily zkázu přes tu miniaturní propast vakua jako rozzuření démoni.
Ahmed zavrávoral, když jeho bočním štítem bez námahy prošel první graserový svazek. Jeho boky byly opatřeny metrovým pancířem z nejtvrdší slitiny keramiky a kompozitu, jakou se člověk doposud naučil odlévat, a přesto se jí graser prodral pohrdavě snadno. Od strašlivé rány se rozlétly obrovské úlomky a vzájemný pohyb lodi změnil to, co by bývalo kruhovým otvorem, v dlouhou zející trhlinu. Paprsek rozpáral bok lodi, jako když vyvrhovací nůž rozpáře žraloka, a z rány vytryskl vířící cyklon vzduchu, trosek a lidských těl.
Ale to byl pouze jeden z osmi takových graserů. Všechny do jednoho zaznamenaly přímé zásahy a na bitevním křižníku nikoho ani ve snu nenapadlo, že by přestavěná obchodní loď mohla nést takové zbraně. Zatímco si zuřivý úder Poutníka s křižníkem pohrával, komunikační obvody zahlcovala kakofonie výkřiků bolesti, šoku i hrůzy a potom se přihnaly řízené střely Q lodě a znovu a znovu křižník probodávaly jednorannými lasery, aby dokončily strašlivé dílo graserů. Zbraňová stanoviště se rozlétala na kusy, výboje bláznivě sršely a kabely syčely, pukaly a explodovaly. Příďová místnost gravitoru vybuchla, když jeden graser zasáhl naplno generátory, a tlaková vlna změnila sto metrů pancéřovaného trupu v pokroucené trosky. Všechny tři fúzní jednotky se automaticky nouzově zastavily a po celé lodi se zavírala vzduchotěsná vrata. Ale v příliš mnoha případech neměla ta vrata v čem zadržovat vzduch, neboť grasery Poutníka se propálily naskrz celým trupem a křižník se převaloval v prostoru jako umírající bezmocný vrak. Ale nezahynul sám. Poutník vypálil o zlomek sekundy dříve než Ahmed - ale jen o zlomeček a na rozdíl od Ahmeda neměl žádný pancíř a žádná hermeticky uzavíratelná oddělení. Byla to obchodní loď, jenom tenká slupka kolem obrovského prázdného prostoru pro náklad, a to nemohla žádná přestavba změnit. Zbraně, které přežily, aby se mohly zakousnout do jeho trupu, byly mnohem lehčí než ty, jež rozpáraly Ahmeda, ale proti tak zranitelnému cíli byly děsivě účinné.
Celý pravobok od přepážky třicet jedna dozadu po přepážku šedesát pět byl na padrť. Prázdné doky LAC se rozlétly jako rozšlápnuté sklenice. Zásobníky dva a čtyři byly roztrhány na kusy, stejně jako všechny výmetnice kromě čísla dva. Šest z osmi graserových stanovišť vybuchlo a prakticky celá jejich obsluha zahynula. Jeden laser se prořízl až k jádru lodě, zničil fúzní reaktor jedna a prorazil palubní vězení, z něhož už Randy Steilman a jeho druhové nikdy neměli vyjít před soud, a další se prořízl až na samotnou velitelskou palubu. Můstek zametla tlaková vlna, přepážky a podélníky se trhaly jako papír a zuřící hurikán vytrhl Jennifer Hughesovou navzdory tlumícímu postroji z křesla a odnesl ji do prostoru mimo loď. Její tělo už nikdo nikdy nenajde, ale na tom sotva záleželo, protože svištící příval atmosféry s ní udeřil o okraj trhliny v trupu a na místě jí roztříštil přilbu. John Kanehama zaječel do interkomu, když ho jako oštěp probodla dlouhá letící tříska slitiny. Staršího seržanta O’Haleyho přesekl vejpůl plochý úlomek, dlouhý jako on sám, a Aubrey Wanderman se pozvracel do přilby, když tentýž úlomek prolétl mezi osazenstvem jeho stanoviště a roztrhal Carolyn Wolcotovou a poručíka Jansena.
Tento výjev z pekla se po obrovském trupu Poutníka opakoval znovu a znovu. Další výbuchy a odletující trosky zasahovaly lidi, které minula palba Ahmeda, jako by se umírající loď mstila posádce za to, do čeho ji přivedla, a HMS Poutník se potácivě převaloval pryč s nefunkčním pohonem, zničeným hypergenerátorem a s osmi sty mrtvými a umírajícími lidmi v rozbitých odděleních.“

„Výkřiky, pocity a nálady,
Moje hlava brzy vybuchne.
Sakra už mi prosím vás pomozte,
Nebo si vytrhám žíly.“

„(Po nabídce spolupráce s StB během věznění) Cítil jsem se jako ruina, která se v sobě snaží mobilizovat poslední zbytky víry a síly. V těch hrozných podmínkách byly jejich návrhy opravdu velkým pokušením a žil jsem ve strašné nejistotě… Nezbylo mi nic jiného než znovu a znovu bědovat před Bohem. To moje bědování, to byl výkřik člověka, ze kterého odchází život, který sám na sobě vidí, jak ztrácí zdraví, životní elán, důstojnost a schopnost milovat.“

„Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.“

„Všichni jste určitě slyšeli mnoho výkřiků o zásahu vlády do podnikání a o plíživém socialismu. Chtěl bych připomenout pánům, kteří tyto stížnosti podávají, že většina z nich by neměla žádné podniky, do kterých by mohla vláda nebo někdo jiný zasahovat, pokud by události pokračovaly, jak se vyvíjely před 4. březnem 1933 – a takřka jistě bychom měli socialismus v této zemi, skutečný socialismus.“