Citáty na téma vlak

„Světlo na konci tunelu pochází z reflektorů vlaku jedoucího proti tobě.“

„Poezie je psána lidmi, kteří zmeškali vlak. Nějak se utěšují psaním poezie o lásce, a lásku neznají.“

„Vždy jsem tvrdil, že bez solidarity mohou přežít bohatí, nemůže však přežít celá společnost. Bohatí nepotřebují státní policii; jejich bodyguardi je ochrání ve střežených vilových čtvrtích. Bohatí nepotřebují funkční veřejné školství nebo veřejné zdravotnictví. Léčí se v luxusních soukromých sanatoriích a děti posílají do drahých soukromých škol. Bohatí samozřejmě nepotřebují ani veřejnou dopravu – do vlaku, autobusu nebo tramvaje si jejich představitelé sednou jen při volební kampani.“

„Život je vlak, nikoliv nádraží.“

„Kdo neumí milovat, ať neleze na strom, nebo ho přejede vlak.“

„Jediný způsob, jak si být jist, že chytíme svůj vlak, je zmeškat ten, co jede před ním.“

„Kdykoliv začneš číst knihu, cítíš se, jako bys nastoupil do vlaku, který tě veze na prázdniny.“

„Máme letadla, vlaky, automobily a lodě,… Co kdyby byl pátý režim?“

„Necestuji nikdy bez svého deníku. Člověk má mít ve vlaku vždycky něco vzrušujícího ke čtení.“

„Co je život jiného, než řada stanic, kde jsme zmeškali nebo chytili svůj vlak.“

„Já jsem voják a rváč. Ale hluboce si vážím člověka, který umí zařídit, aby tuhle rostly pořádné brambory, nebo tamhle aby jezdil pořádně vlak.“

„Spravedlnost je vlak, který má, bohužel, vždycky zpozdění.“

„Pravděpodobnost, že právě vyřizojete velmi důležitý telefonát, je přímo úměrná tomu, že jedete vlakem a vjíždíte do velmi dlouhého tunelu“

„Člověk na tom není ani hůř, ani líp než vlak, který vjíždí do nádraží, protože ani vlak, ani člověk se nemůže rozhodnout, na jakou kolej zrovna pojede. To řídí někdo jiný.“

„Vlak který se marně snažíte dostihonout má vždy alespoň 30 minut spoždění.“

„Čekala jsem na nádraží s širokým úsměvem na rtech, až potom mi došlo, že ten vlak vlastně nikdy nepřijde.“

„Myšlenky jsou jako vlaky,
nikdy se nezastaví…“

„Někdy nám život připravuje různé zkoušky.
Zkoušky hněvu, strachu, zlosti a nejistoty.
Těmito zkouškami musíme projít, abychom se
posunuli v životě na další úroveň vývoje.
Proto je důležitté zpomalit, když
jede vlak moc rychle a
pustit na chvíly to,
co se potřebuje nadechnout…“

„Jsou lidé, kteří se ve vlaku života zdržují jen v jídelním nebo ve spacím voze.“

„Lidi obvykle neskáčou pod vlak proto, že se cítí lépe. - Čekání na zázrak“

„Hokej, vlaky, masturbace!“

„Za autobusem, vlakem, ani ženou se neběhá. Buď přijdou sami, nebo na ně musíš dlouho čekat.“

„V těchto vlacích jsou povědomé obličeje, lidi, které vídám týden co týden a kteří jezdí sem tam. Poznávám je a oni asi poznávají mne. Nevím však, zda mě vidí takovou, jaká doopravdy jsem. ( Dívka ve vlaku).“

„Krutá vůle dějin rozbila na kusy mou starou vlast, rakousko-uherskou monarchii. Miloval jsem ji, tuto vlast, jež mi dovolila byt současně vlastencem i světoobčanem, Rakušanem i Němcem mezi všemi rakouskými národy. Miloval jsem ctnosti a přednosti této vlasti, a ještě dnes, kdy je mrtvá a ztracená, miluji navíc i její chyby a slabiny. A těch bylo mnoho. Vlast za ně zaplatila smrtí. Přešla téměř bezprostředně z operetního představení do hrůzného divadla světové války. Vojenská kapela, která doprovázela mou pochodovou setninu na vídeňské Severní nádraží, hrála potpourri z melodie od Lehára a Strauße, a hvízdání lokomotivy, jež nás měla dopravit na bitevní pole, se ztrácelo v odvívaných zvucích bubnů a trubek, které zůstávaly, zatímco náš vlak se šinul směrem k smrti: Právě uplynul týden od úmrtí starého císaře. Ve zbrusu nových polních uniformách, které jsme měli na sobě při odjezdu, jsme předtím při pohřbu stáli špalír před Kapucínskou kryptou. Vypadalo to, jako by nás na smrt posílal ještě mrtvý císař. A zatímco byl pohřbíván s tlumenou pompou, neboť tu ceremoniáři přikazovalo věčné mlčení padlých a hlasitý nářek trpících mrzáků, my všichni, jeho vojáci, jsme věděli, že náš poslední císař odešel, a s ním i náš domov, naše mládí a náš svět. Jeho následovník byl jen bezmocným a dočasným správcem, který měl udržovat dědictví, na něž již čekali noví majitelé se stvrzeným právem světových dějin v rukou. Vůli světových dějin jsem poznal, její smysl však vždy nechápu. Je-li skutečné soudem světa, zdá se mi, že občas není chráněna před právními omyly a chybami o nic víc než obyčejný okresní nebo krajský soud. Vždyť občas nanejvýš bezstarostně přenechává vynést rozsudek nad starou rakousko-uherskou monarchií kinu, operetě ve zvukovém filmu a směšným zvěstovatelům v zemi tak obvyklých šablonovitých moudrostí. A podle toho lze poznat, že trpce vážná Kleió někdy přenechává vlastní úkoly svým lehčím sestrám.“

„Čekání na tu pravou je jako čekání na vlak: Přijede dříve či později a nevyplatí se nastoupit do toho špatného.“

„Zmeškaný vlak mrzí jen tehdy, když se jej snažíte doběhnout.“

„Za učence můžeme uznávat jen toho, kdo své intelektuální schopnosti usměrní pouze na věci významné, hodnotné a prospěšné. Člověka, který by se naučil zpaměti odříkávat jízdní řád Československých státních drah se všemi tratěmi a stanicemi, zastávkami a přesnými příjezdy a odjezdy všech rychlíků i osobních vlaků a se všemi údaji o vzdálenosti, by jistě nikdo nenazval učencem.“

„Myšlenky neřadíme jako vlaky, neboť nejezdí po kolejích: přesto však mohou narazit.“

„Dva roky chodí po zemi. Žádný telefon, žádný bazén, domácí mazlíčci, žádné cigarety. Konečná svoboda. Extremistické. Estetické voyager, jehož domovem je cesta. Unikl z Atlanty. Nebudeš se moct vrátit, protože "Západ je nejlepší." A teď po dvou nesourodých letech přichází konečné a největší dobrodružství. Vrcholná bitva, zabít falešnou bytost uvnitř a vítězně uzavřít duchovní pouť. Deset dní a nocí nákladních vlaků a stopem přivést ho do Velkého Bílého severu. Už se otrávil civilizace prchá, a chodí sám po zemi, aby se ztratil v divočině.“

„Jednou jsem jel plnit dost svatou povinnost - pomáhat nebožtíkům. Bylo to o šábesu, cestoval jsem vlakem a třídil si věci. Psal jsem si poznámky, stříhal texty k fotkám. Najednou přišel Američan - žid, šábesdekl na hlavě - a začal mě peskovat, že hřeším: cestuju, píšu, stříhám - samé zapovězené věci. Pak zmírnil a jako že mi poradí: víš, jak to děláme my, když si o šábesu třeba potřebujeme zapálit nebo dát panáka a nechceme přitom ortodoxní židy dráždit? Vezmeme si baseballovou čepičku a je to! To mě vytočilo, posadil jsem si ho k sobě a pustil se do něho - šábesdekl je od toho, že máme na sobě dlaň boží, tak nevím, nač bych si dával baseballovou čepičku! Když hřeším, tak hřeším s plným vědomím, že to třeba není až takový hřích … A bylo.“

„Rozhodoval jsem se, jestli mám jít do Povstání nebo nemám a pamatuji se, že mi to Fero Bokes rozmluvil. Jemu se to celé nezdálo. Byl jsem ve vlaku, ale v Trnavě jsem vystoupil a raději jsem se vrátil zpět. Říkám si, počkám, jak to dopadne. A pak už se nedalo jít.“

„Dlouhá a nudná zpáteční cesta osobním vlakem se stane hned snesitelnější a zajímavější díky loku whisky z kapesní láhve a některé pošetilé rozhovory spolucestujících se stanou rychleji přeslechnutelnými, když bude žaludek zásoben trochou koňaku.“

„Dnes již není hranice mezi bližním a nepřítelem tak jasná, jako tomu bylo v minulosti. Když nastoupíme do vlaku, lepí se na nás nesčetné množství nepřátel, jako by byli našimi bližními. Někteří nepřátelé pronikají až do našeho domova v přestrojení za poštovní zásilky, jiní, proti nimž není obrany, nenápadně vnikají až do našich buněk v podobě radiových vln. A tak se pro nás obklíčení nepřítelem stalo již běžnou, každodenní samozřejmostí, zatímco bližní se stali těžko postřehnutelnými bytostmi, které abychom hledali jako jehlu v kupce sena.“

„Až budou rozpleteny železniční uzly, vlaky přestanou mít zpoždění.“

„V životopisu Jiřího Stephensona, rozeného 1781 a zemřelého 1848, nalézá se zajímavá pro nás událosť zaznamenána: „Jedné neděle, když společnost se vracela z kostela, stála na hrázi nedaleko nádraží v Draytonu (v Anglii) a pozorovala letící vlak, jenž zanechával po sobě dlouhou čáru bílé páry. „Medle,” pravil Stephenson k Bucklandovi, bohosloveckému učenci, „chtěl bych vám předložiti otázku. Mohl byste mi říci, jaká síla tento vlak pudí?”—„Tu není co k hádání,” odpověděl druhý; „jest to jeden z vašich tučných strojů.”—„Ale, kdo pudí tento stroj?”—„O, nejspíše nějaký obratný strojvedoucí z Newcastlu.”—„Co byste řekl, aby to dělalo sluneční světlo?”—„Jak tomu rozumíte?”“

„Bohatí samozřejmě nepotřebují ani veřejnou dopravu – do vlaku, autobusu, nebo tramvaje si jejich představitelé sednou jen při volební kampani.“

„Když vidíš světýlko je to vlak, pod kterej leháš.“