Citáty na téma projekce

„Zbavte se své potřeby, aby vás měli všichni rádi. Záleží jen na tom, abyste si sebe vážili vy. Názory druhých lidí na vás nemají naprosto žádnou souvislost s tím, jací skutečně jste, protože se jedná pouze o projekci toho, jak sama sebe posuzuje daná osoba.“

„My lidé lpíme na myšlence, že realita existuje odděleně od nás, a že abychom byli šťastní, musíme tuto realitu odhalit a přihlásit se k ní. Jsme posedlí potřebou odhalit, co je „pravda“. Ve skutečnosti je to ale tak, že naše fyzická dimenze byla vytvořena jako obrovské holografické zrcadlo. Jejím účelem je, aby se stala hmotným odrazem našich myšlenek. A proto je realita, kterou zažíváme, odrazem našich převládajících myšlenek, jež můžeme nazvat „přesvědčení“. Proto není realita žádného člověka stejná jako realita někoho jiného. Můžeme zažívat pouze manifestace svých vlastních myšlenek. Můžeme se setkat pouze se svými projekcemi.“

„Komplexy jsou zpravidla nevědomé a nevědomé většinou zůstávají. Pak je často projikujeme mimo nás. Projekce je součástí obranných mechanizmů, které naše já používá, aby se chránilo před pocity, které by je mohly narušit. Projikuje je tak na druhé a to tak dobře, že obviňujeme ostatní z nedostatků, které jsou součástí našeho nevědomí.“

„Myšlenka prezentovat světlo současně s hudbou se dnes nezdá být nijak převratná. Přišla jsem s koncepcí, kdy hudebníci vystupují společně s pomalu se měnící světelnou projekcí promítanou přímo na ně.“

„Nejprve se staňte svou vlastní spřízněnou duší. Láska, na kterou čekáte, že vám ji dá někdo jiný, je touha poznat sebe sama. Je to projekce touhy vidět se laskavěji, očima někoho jiného. Právě způsob, jakým nejvíce toužíte být milováni, je způsob, jakým potřebujete milovat sami sebe, abyste viděli svůj vlastní potenciál, pečovali o sebe, slyšeli zvuk vlastního souhlasu, budovali život, na který jste hrdí. Dokud nebudete sami sobě spřízněnou duší, budete odkázáni na to, abyste od druhých žádali naplnění potřeb, které nikdy nemohou naplnit.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil - kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě "přeneseny" na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. "hříchů" vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, "V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny". On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, "On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest"; "On, na svém těle vzal naše hříchy' na kříž…" "… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…" Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„Co se od našich vzorů můžeme naučit, je především ta skutečnost, že duše skrývá obsahy nebo je vystavena vlivům, jejichž asimilace se pojí s největšími nebezpečími. Když tedy staří alchymisté své tajemství připisovali hmotě a Faust ani Zarathuštra nás nikterak nepovzbuzují k tomu, abychom je k sobě přičlenili, nezbývá asi nic jiného, než ten arogantní nárok vědomí, aby bylo samo duší, odmítnout a přiznat duši skutečnost, již našimi současnými rozumovými prostředky nejsme schopni pochopit. Nepovažuji za tmáře toho, kdo přizná svou nevědomost, nýbrž toho, jehož vědomí není ještě ani tak vyvinuto, že o své nevědomosti nic neví. Jsem toho názoru, že alchymistické očekávání, že z hmoty lze zhotovit filosofické zlato nebo všelék nebo zázračný Kámen, je sice na jedné straně iluzí (jejíž příčinou je projekce), ale na straně druhé odpovídá psychickým skutečnostem, jimž v psychologii nevědomí připadá velký význam. Alchymista totiž, jak dokazují texty a jejich symbolika, projikoval proces individuace do chemických procesů proměny.“

„Už jsem řekl, že samostatnost imaga zůstává nevědomá, neboť se ztotožňuje se samostatností objektu. Smrt objektu by tedy měla vyvolat zvláštní psychologické účinky, neboť objekt pak úplně nemizí – existuje v nehmatatelné formě dál. Víme, že to tak opravdu je. Nevědomé imago, jemuž neodpovídá žádný objekt, se stává duchem mrtvého a má na subjekt účinky, které nelze chápat jinak než jako psychologické fenomény. Nevědomé projekce subjektu, jež převedly nevědomé obsahy na imago objektu a ztotožnily je s ním, přečkávají reálnou ztrátu objektu a hrají významnou roli v životě primitivů i všech kulturních národů minulosti i přítomnosti.“

„Je-li stín dvojrozměrnou projekcí trojrozměrného světa, pak trojrozměrný svět, jak ho známe, je projekcí čtyřrozměrného vesmíru.“

„Umělecké dílo je podle mého názoru zajímavé pouze tehdy, je-li to okamžitá a přímá projekce toho, co se děje v hloubi lidské bytosti…. Věřím, že pouze v tomto uměleckém Brutu můžeme najít přirozené a normální procesy umělecké tvorby v jejich čistém a elementárním stavu.“

„Pro mne je divadlo projekcí vnitřního světa na scénu; sám pro sebe si beru právo čerpat tuto divadelní látku z vlastních snů, úzkostí, z temných žádostí a vnitřních protikladů. A protože nejsem na světě sám, protože každý z nás je v hloubi svého bytí zároveň i všemi ostatními, pak mé sny, touhy, úzkosti ani mé trýzně nepatří výhradně jen mě; jsou částí starodávného dědictví, jsou prastarým vkladem, tvořícím majetek veškerého lidstva.“

„Pokud k jednání přistupujete v domnění, že druhý člověk uvažuje stejně jako vy, mýlíte se. To není empatie, ale projekce.“

„Já chtěl něco tvořit. Tvořit, tvořit, tvořit. Ale musel jsem jen nosit, nosit, nosit [krabice s filmem ze střižny do projekce, z projekce do archivu].“