Citáty na téma rozsudek

„Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběti nacismu, vězňové německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít.“

„Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“

„Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“

„Přijatelnost hodnot závisí vždy na jejich úspěchu. Každý, kdo se snaží dosáhnout falešné vyváženosti, destabilizuje společnost. Rozsudky musejí být váženy jen z toho hlediska, jaký mají význam pro udržení spořádané společnosti. Nesčetné dávné civilizace ztroskotaly právě na útesech spravedlnosti pro všechny. Taková pošetilost ničí přirozenou hierarchii, která je mnohem důležitější. Každý jedinec nabývá na významu jen ve vztahu k celé společnosti. Když společnost nebude uspořádána v logických krocích, nikdo v ní nemůže najít své místo - ani ten nejnižší, ani ten nejvyšší.“

„Bystrá žena je ve lstivosti čert a jakmile pronese rozsudek nad naší ctí, je s námi konec.“

„Nesuďte podle vzhledu, ale suďte spravedlivým rozsudkem.“

„Odsoudili jste mne za podivnou vinu. Podle zpráv mých obhájců rozsudek říká toto: J. A. Baťa se odsuzuje, že se veřejně neprohlásil stoupencem zahraniční vlády za války. Kdo z vás, vážení soudcové z povolání i z lidu, se za války veřejně prohlásil za stoupence zahraniční vlády?
Ti z Vás, kdož jste žili ve vlasti, v protektorátě, máte za to, že to po Vás nikdo ani chtít nemohl. Můžete namítnout, že já jsem v protektorátě nežil… Avšak právě jako vy, měl jsem ve vlasti desítky příbuzných, tucty osobních přátel a na padesát tisíc spolupracovníků…“

„Přived'te vojáka a postavte ho za boje přímo před jícen děla, střílejte na něho - on pořád ještě bude doufat; ale přečtěte témuž vojákovi neodvolatelný rozsudek smrti a on zešílí, nebo se rozpláče.“

„Náš obyčej je ale starší. Žilami Starků proudí krev Prvních lidí a držíme se víry, že člověk, který vynese rozsudek smrti, by sám měl tít mečem. Když vezmeš jinému člověku život, jsi povinován pohlédnout mu do očí a vyslechnout si jeho poslední slova. A pokud nejsi schopen udělat to, pak si ten člověk možná ani nezasluhuje zemřít.“

„Jakmile žádáme přátelskou radu, jsme již rozhodnuti. Prezidenti soudu udělují také slovo advokátovi, když mají již rozsudek hotový.“

„Krutá vůle dějin rozbila na kusy mou starou vlast, rakousko-uherskou monarchii. Miloval jsem ji, tuto vlast, jež mi dovolila byt současně vlastencem i světoobčanem, Rakušanem i Němcem mezi všemi rakouskými národy. Miloval jsem ctnosti a přednosti této vlasti, a ještě dnes, kdy je mrtvá a ztracená, miluji navíc i její chyby a slabiny. A těch bylo mnoho. Vlast za ně zaplatila smrtí. Přešla téměř bezprostředně z operetního představení do hrůzného divadla světové války. Vojenská kapela, která doprovázela mou pochodovou setninu na vídeňské Severní nádraží, hrála potpourri z melodie od Lehára a Strauße, a hvízdání lokomotivy, jež nás měla dopravit na bitevní pole, se ztrácelo v odvívaných zvucích bubnů a trubek, které zůstávaly, zatímco náš vlak se šinul směrem k smrti: Právě uplynul týden od úmrtí starého císaře. Ve zbrusu nových polních uniformách, které jsme měli na sobě při odjezdu, jsme předtím při pohřbu stáli špalír před Kapucínskou kryptou. Vypadalo to, jako by nás na smrt posílal ještě mrtvý císař. A zatímco byl pohřbíván s tlumenou pompou, neboť tu ceremoniáři přikazovalo věčné mlčení padlých a hlasitý nářek trpících mrzáků, my všichni, jeho vojáci, jsme věděli, že náš poslední císař odešel, a s ním i náš domov, naše mládí a náš svět. Jeho následovník byl jen bezmocným a dočasným správcem, který měl udržovat dědictví, na něž již čekali noví majitelé se stvrzeným právem světových dějin v rukou. Vůli světových dějin jsem poznal, její smysl však vždy nechápu. Je-li skutečné soudem světa, zdá se mi, že občas není chráněna před právními omyly a chybami o nic víc než obyčejný okresní nebo krajský soud. Vždyť občas nanejvýš bezstarostně přenechává vynést rozsudek nad starou rakousko-uherskou monarchií kinu, operetě ve zvukovém filmu a směšným zvěstovatelům v zemi tak obvyklých šablonovitých moudrostí. A podle toho lze poznat, že trpce vážná Kleió někdy přenechává vlastní úkoly svým lehčím sestrám.“

„Než jsem podepsal Chartu 77, tak jsem měl již za sebou čtyři rozsudky a léta věznění za protikomunistickou, dnes již soudně rehabilitovanou, odbojovou činnost. Podrobnosti … jsou popsány v knize „Vladimír Hučín, není to o mně, ale o nás“. Nepatřil jsem k žádným významným chartistům, ale když šlo o mé časté zadržování na 24 nebo 48 hod. tak se to většinou neobešlo bez tvrdých zákroků příslušníků StB - SNB při nichž tekla i krev. Po mém propuštění z věznice Minkovice v r. 1986 jsem viděl v Ch 77 i určitou naději pro svoji další činnost … o to větší bylo mé zklamání … po 17. listopadu 1989 … osobně jsem ve společenství Ch 77 poznal celou řadu kvalitních lidí, ale když už se řekne "A" tak by se mělo říci i "B". Je možné, že toto mé malé prohlášení ke 30. výročí CH 77 bude pro mnohé čtenáře málo konkrétní, ale já jsem ochoten v případě zájmu sdělit další podrobné informace a nést v tomto směru jak říkají právníci, důkazní břemeno!“

„Mám vážné pochybnosti o tom, zdali to někomu v budoucnu zabrání vést útočnou válku, když se nyní rozhodneme oběsit vedoucí činitele německého národa, bez ohledu na to, jak zavrženíhodné byly zločiny, jichž se dopustili. Za celým tímto rozsudkem se skrývá duch pomsty a pomsta je zřídka právo. Ve věci práva jsme se podřídili ruskému pojetí rozhodování, že společenské procesy jsou uskutečňovány momentální politikou vlády, která je u moci, a nikoli anglosaským pojetím práva a morálky.“

„Nevím o tom [že by Gottwald odmítl podepsat předložený rozsudek] ani milost nepodepsal. To hodně vypovídá. My si ho představujeme podle sebe jako člověka, který to složitě řešil a který se kvůli tomu opíjel, aby nějak překonal složitá muka předtím, než to jako vždycky podepsal…“

„Chtěl jste inkasovat pojistku a stát se vlastníkem nemovitostí, abyste splatil dluhy a dál mohl žít životem, na který nemáte. Za úkladnou vraždu Vás soud v prvé instanci odsoudil ke 14 letům vězení a odvolací soud rozsudek o vině i trestu potvrzuje, takže kromě dlouholetého trestu jste nezískal nic. Vrahové po svých obětech nedědí.“

„Buď jsem nevinen, pak žádnou milost nepotřebuju, nebo jsem vinen, a pak je milost popřením rozsudku. Žádná milost tě nezbaví viny, jenom zruší trest a tím tě odsoudí k životu s vědomím neodpykané viny. To je ponižující. Pro člověka, který uznává svou vinu, je důstojné jenom to, že přijme trest.“

„Hned na začátek bych chtěl říct něco, co nám umožní jít brzy domů. Přiznávám se, jsem vinen. Těšil jsem se na příležitost objasnit fakta svých výroků – děsivé vraždy ze cti. Mezitím jsme se dověděl, že podle současného použití tohoto paragrafu je obžalovaným upřeno právo na obhajobu. S tímto paragrafem v trestním zákoníku musím tedy být pokládán za předem odsouzeného. Nehodlám se na tomto cirkuse podílet a proto se přiznávám. Tím se také zajistí soulad mezi rozsudkem, který za chvíli obdržím a tímto nepatřičným paragrafem trestního zákoníku, podle něhož jsem odsouzen.“

„Co dělat? Budou koncentráky, budou pogromy, bude persekuce, budou, jsou sebevraždy. Budou, ale ne věčně, zasedá sjezd VKP(b). A slova Vorošilova zní jako rozsudek. A do výkonu rozsudku není dlouho. Nezajdem-li v koncentrácích, nepoloží-li nás usmrkaní pobláznění údernici, nestřelí-li nás někde „na útěku“, dožijeme. Dožijem!!“

„Musela jsem z Bangladéše utéct. Napadali mě, prohlásili za odpadlici. Vláda na mě vydala zatykač. Moje knihy zakázali. Nakonec nade mnou muslimští fundamentalisté vyhlásili fatwu, rozsudek smrti. A nikdo se nepostavil na moji obranu.“

„Chtěla, aby se po rozsudku smrti někdo blízký dozvěděl, že se zachovala, jak bylo třeba.“

„Má-li člověk současný koronavirus, není to rozhodně rozsudek smrti!“

„Hodně čtěte, pište bez touhy publikovat a počkejte, až budete dospělí a přesvědčení, že se chcete pustit do dlouhého příběhu. Spěch některých mladých lidí publikovat může být jejich rozsudek smrti.“

„Lidé nesoudí stejně jako soudy, nevynášejí rozsudky, ale házejí blesky, neodsuzují krále, ale vrhají je zpět do prázdna, a tato spravedlnost má stejnou hodnotu jako ta soudní. Jestliže se pro svou spásu chopí zbraní proti svým utlačovatelům, jak je lze přimět k tomu, aby přijali způsob jejich trestání, který by pro ně představoval nové nebezpečí?“