Citáty na téma zapomenutí

„Láska je mocnější než zapomenutí.“

„Nešťastný člověk se může osvobodit jenom zapomenutím nebo sněním.“

„Moudří vždy považovali za nejbezpečnější cestu k míru zapomenutí utrpěných křivd.“

„Láska je slib, láska je suvenýr, jednou daná, nikdy zapomenutá, nikdy ji nenechte zmizet.“

„Dnešní den nedávničko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej, a hle, již zmizel! Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul, a na věky se nevrátí více? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě, a moudře sobě počínáme vidouce, an tu místa k přebývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají. Čím jsem se prohřešil dnes, Pane Bože můj, uveď to, prosím, v zapomenutí věčné, ať to mně ani tobě na věky na paměť nepřichází. A když večer života mého přijde, zamlouvám sobě, Pane Bože, u tebe skrýši, v níž bych až do veselého z mrtvých vstání bezpečně odpočinouti mohl. A potom v slávu přijmeš mne.“

„Květiny se kývaly, vlnily, chvěly a natahovaly se ke světlu. jiné, ještě ve stínu, se třasly touhou dostat se na světlo… Jsme slunečnice zapomenuté ve tme. I nstiktivně se otáčíme za nejnepatrnějším světýlkem, protože hladovíme po světle, totiž po lidském teple.“

„Pravděpodobnost zapomenutí deštníku v hospodě je přímo úměrná množství vypitého alkoholu a množství kapek deště, které na tebe spadnou při cestě domů.“

„Tak prosím: k čemu je dobré umírat dobrovolně, obětovat se pro památku, kterou po sobě chcete zanechat? Jakmile jste jednou mrtvý, využijí toho, aby vašemu činu přisuzovali slabomyslné nebo vulgární motivy. Mučedníci, vážený příteli, si musí vybrat mezi zapomenutím, posměšky nebo zneužitím. Ale pochopení nedosáhnou nikdy!“

„Zapomenutí na vlastní strasti vede ke smělosti.“

„Myšlenky mohou upadnout do zapomenutí, ale nemohou zaniknout.“

„Umění poskytuje vždy jen chvilkové zapomenutí na skutečnost.“

„Vzpomínám si, jak jsem se jednou ráno probudil a zjistil, že všechno je rozmazané barvou zapomenuté lásky.“

„Výčitka: pomalá gilotina viníka zapomenutého spravedlností.“

„Chci jen říci pouze určitá fakta o svých českých literárních láskách. K nim patří především Julius Zeyer, a věřte tomu nebo ne, zejména Jan Maria Plojhar pro hrdinův vztah k domovině. A pak záležitost dvou literárních kmotrů z Vodňan, které asi miloval, ale kterým se nemohl přece obdivovat. A nakonec ty stálé úniky z domova do ciziny, jeho přátelství s dánským klasikem J. P. Jacobsenem (poznali se v Itálii), jeho dopisy, neznámé v Čechách, ale už brzy publikované v Itálii, o italské krajině a národu. Ze současníků to nebyl Olbracht. Daleko víc Jan Weiss. Myslím, že jsme se navzájem ovlivňovali. Stylisticky a metafyzicky Jan Čep a z jiných klasiků úplně zapomenutý (v mé době) Josef Uher.“

„Jedním z důvodů, proč mi středověká literatura skýtá potěšení, je touha zachovat při životě všechna ta zastaralá slova a zapomenuté gramatické konstrukce. V tomto smyslu má moje četba v sobě i jistý prvek užitečnosti – byť se trochu zdráhám použít tento výraz, neboť samozřejmě literatura se nečte kvůli praktickým účelům.“

„Faktem zůstává, že války na jihu světa jsou nadále zapomenuté a že víme málo nebo nic například o africké kinematografii. Informovat je povinností, být informováni – právem. Ať chceme nebo ne, opakem obou, je diktatura.“

„Nepřátelství zapiš vodou, aby co nejdříve v zapomenutí vešlo.“

„Není-li člověku volno v tomto slzavém údolí pozemském, obrací mimovolně své zraky ku blankytu nebeskému, za nočního klidu k velebné obloze hvězdnaté, aby útěchy neb aspoň zapomenutí svých útrap nalezl zde v nadzemských prostorách mezi věčně neskalenými světy vznešenými, klidně a soucitně k zemi patřícími. V jejich tajemném pohybu hledá klíč k vysvětlení svého temného osudu, z jejich podivuhodného sestavení snaží se vyzpytovati záhyby své budoucnosti, v jejich líbezné a klidné záři přichází i utrmácený duch jeho k poklidu vnitřnímu, na zemi marně hledanému.“

„Charta je ve svém vlastním oboru, na své rovině a ve svém podstatném smyslu nejen neporazitelná, ale je dokonce nenapadnutelná, aniž by ten, kdo ji věcně napadá, nemusel od počátku bojovat ztracený boj. Boj proti Chartě nemá nejmenší naději, protože Charta nestojí a nepadá s několika lidmi, ba ani se všemi, kdo ji podepsali. Charta, jednou se ústy určitého počtu lidí vyslovivši, už nikdy neupadne do zapomenutí a už nikdy nemůže být vzata zpět. Její pozice jsou neotřesitelné, protože se neopírají o žádnou materiální sílu, neopírají se o moc – ale opírají se o myšlenku, o ostré vidění věcí, opírají se o pravdu. Bojem proti Chartě se režim odhaluje ve své podstatě; boj proti Chartě je ve skutečnosti bojem proti pravdě a režim, který bojuje proti pravdě, bojuje proti ní leda lží a odhaluje sám sebe jako potřísněný touto lží, jako spočívající na lži.“

„On přišel do naší otčiny hledat odpuštění a zapomenutí. Nezáleží na tom, jak se jmenuje, zda Riccardo Klement nebo Adolf Eichmann, naší křesťanskou povinností je odpustit mu to, co učinil“

„Útěcha, to je zapomenutí na chvilku.“

„Útěcha, to je zapomenutí na chvilku.“

„Nejste zapomenutí, dokud existujete v něčím srdci.“