Citáty na téma zapomnění

„Miluju tě a nehodlám si odpírat prostý potěšení říkat pravdu. Miluju tě a vím, že láska je jen výkřik do prázdna a že nevyhnutelně přijde v zapomnění, že jsme všichni odsouzení k záhubě a nastane den, kdy se všechno naše snažení obrátí v prach, a vím, že slunce pohltí jedinou zemi, kterou budeme mít, a miluju tě.“

„Boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním.“

„Ne dálkou ale zapomněním končí mnohá přátelství.“

„Každý lidský příběh je zajímavý. Tedy takový, který je vyprávěn svobodně a otevřeně, s důvěrou. Stává se, že některý příběh ve vás zůstává jako těžký balvan, nemůžete na něj přestat myslet. Takové obvykle vyprávějí lidé, kteří prožili skutečnou bolest spojenou s neuvěřitelnou nespravedlností. Ale je na to lék: když ten příběh vyprávíte dál, neupadne v zapomnění. Je fascinující, jak jsou tito nejzajímavější vypravěči úžasně vyrovnaní. Necítí nenávist, jejich čisté svědomí jim umožňuje dělat si z věcí legraci. Umějí odpustit.“

„Smíření se s osudem a zapomnění není dostupné každému, zvláště těm, kdo o to nestojí.“

„Vesmír je učiněn z řeči, již všichni rozumějí, ale která už upadla v zapomnění. Právě tuhle Univerzální řeč hledám.“

„Sladké to zapomnění, rovné odpuštění i smíření.“

„Otevři své srdce lásce, neboť tě tvůj rozum se strachem zotročí a tvá láska skončí v zapomnění.
~ Lucia Čokinová ~“

„.. Protože vždycky budeme žít na hraně. Na hraně zapomnění.“

„Ztracený ve své mysli, zjevně ztracený v zapomnění.“

„V budoucnu budou existovat pouze dva druhy společností – rychlé a mrtvé. Buď budete rychlí nebo upadnete v zapomnění.“

„Když jsem se vrátil z koncentráku a chtěl jsem psát, měl jsem velmi silný pocit, že psaní, které by mě udržovalo u vzpomínek na smrt, by mě nutně dovedlo k sebevraždě. Bylo třeba si zvolit: psaní, nebo život. Žít nejprve předpokládalo na určitou dobu zapomenout. Bylo to zapomnění odhodlané, dobrovolné, do jisté míry terapeutické.“

„Tenhle svět je jen přestupní stanice na trase nebe, peklo a další nekonečné zapomnění.“

„Ta nuda je tak nesmírná, ta hrůza z toho, že žiju, tak svrchovaná, že nevím o ničem, co by tu mohlo posloužit jako utišující prostředek, jako protilék, balzám nebo jako zapomnění. Spát mě nade vše děsí. Umřít mě nade vše děsí. Jít a stát představují tutéž nemožnou věc. Doufat a nevěřit se sobě rovnají v chladu a popelu. Jsem police prázdných sklenic.“

„"Jen pořád něco rozebírat a plánovat je k ničemu. Když pořád rozebíráš minulost, nepohneš se z místa. Stejně tak tě drží zpátky, když pořád jen plánuješ budoucnost. To pak trčíš pořád na místě. Žij touhle chvílí, kdy je všechno, jak má bejt. Přestaň zbytečně vzpomínat na minulost a dostaneš se, kam se chceš dostat, mnohem rychlejc. A bez boulí na silnici." - Andrew Parrish, Na hraně zapomnění“

„Láska je žal, láska je snění.
Láska je klam i věčnost v zapomnění.
Láska je touha, nemoc a bdění… nemáš li, není to souznění.“

„V podstatě zachránil řadu malířů před tím, aby přestali existovat. Muzea tehdy nemohla kupovat, ani by toto umění nesměla přijmout jako dary. Kdyby nebylo Costakise, větší část umění z této doby by upadla do zapomnění.“

„Velká rocková hvězda může prodat milióny a milióny gramodesek, když ale točí špatný film a povídá se o něm, že je špatný, upadne do zapomnění.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil - kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě "přeneseny" na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. "hříchů" vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, "V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny". On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, "On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest"; "On, na svém těle vzal naše hříchy' na kříž…" "… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…" Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„A teď, když vstupoval do závěrečných fází svého aktivního života, začínal chápat, že pokud nedojde k nějaké nepředvídané souhře okolností, jeho život se nezmění. Byl oklamán. Odjakživa se domníval, že v jeho dospělosti jednou nastane čas jakéhosi stabilizovaného stavu, kdy se naučí využívat veškeré triky, jak řídit svůj život nebo jen jednoduše žít. Kdy vyřídí veškerou poštu a e-maily, všechny papíry bude mít v pořádku, knihy vyrovnané na policích podle abecedy, oblečení a boty v dobrém stavu v šatnících a v botníku, všechny věci na svých místech, kde je bude umět najít, Svou minulost včetně dopisů a fotografií roztříděnou v krabicích a šanonech, soukromý život usazený a poklidný, stejně jako bydlení a peníze. Za celé ty roky nikdy k žádnému podobnému urovnání nedošlo, stabilizovaného stavu nikdy nedosáhl, ale přesto nadále předpokládal, aniž by nad stavem věcí uvažoval, že je už na dosah chvíle, kdy po vynaloženém úsilí kýženého stavu dosáhne, že nastane okamžik, kdy jeho život bude přehledný a duše svobodná, a jeho dospělá existence bude moct náležitě začít. Ale nedlouho po narození Catriony, přibližně v době, kdy se seznámil s Darlene, se domníval, že situaci poprvé vidí v celé její nahotě: v den, kdy umře, bude mít na sobě ponožky, které nepůjdou do páru, v počítači bude mít hromadu nezodpovězených e-mailů a v brlohu, kterému říká domov, budou nadále košile s chybějícími manžetovými knoflíčky, selhávající světlo na chodbě, nezaplacené složenky, neuklizená půda, mrtvé mouchy, a kolem něho budou kamarádi čekající na odpověď a milenky, k nimž se nebude hlásit. Zapomnění, poslední slovo v uspořádání všech věcí, mu bude jedinou útěchou.“

„Slova o lásce co padnou brzy, upadnou také brzy v zapomnění.“

„Láska je nezbytná, a i když je v našich srdcích skrytá, objeví se až na konci, když všechny jiskry uhasnou v zapomnění.“

„Typickou starostí pak je obava:

moje smrt zarmoutí mé blízké
mé plány nebudou dokončeny a upadnou v zapomnění
zkrachuje to, co jsem tak těžko budoval
nesplním své závazky ve smyslu péče o jiné lidi či o zvířata
nenapravím to, co ještě chci napravit“

„Co bude, až tady nebude

V mé psychologické praxi se stále častěji objevuje specifická forma úzkosti ze smrti. To ve smyslu dopadu konce vlastního života na jiné lidi, eventuálně nedokončené životní plány. Do posledně jmenovaného pak často patří strach typu „kdo převezme moje podnikání (firmu), až já tady nebudu“.

Souvislosti lze vnímat v souladu s pojetím E. Frankla. Mimo jiné uvažuje o osobnostním sebepřesahování. S úzkostmi a strachy začínáme sami u sebe, ale posléze jakoby člověk sám sebe překročil, a tak poznal prožitek smyslu bytí. Nejde tedy o strach z vlastní záhuby ve smyslu ukončení bytí. Je tu onen přesah „dál a výše“.
Typickou starostí pak je obava:

moje smrt zarmoutí mé blízké
mé plány nebudou dokončeny a upadnou v zapomnění
zkrachuje to, co jsem tak těžko budoval
nesplním své závazky ve smyslu péče o jiné lidi či o zvířata
nenapravím to, co ještě chci napravit“

„Existuje obrovské skladiště naplněné poklady. Klíč od něj, hebrejský jazyk, máme my v opatrování. Máme právo zahodit ten klíč do oceánu zapomnění? A co více: Jestliže už nejsme schopni být strážci našich pokladů, jaký je náš smysl na tomto světě? Obávám se, že budeme-li takto zjevně zanedbávat svůj úkol, dvacáté století pro nás bude mít připraveno nikoli ghetto, ale hrob. 1896“

„Celý můj život je o zapomnění. Je to moje nejcennější pracovní dovednost.“