Citáty na téma opuštění

„CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“

„Těm lidem, po nichž mi něco je, přeji opuštěnost, nemoc, špatné nakládání, znehodnocení…, aby jim nebylo neznámo hluboké pohrdání sám sebou, opovržení a muka nedůvěry k sobě.
Nemám s nimi soucitu, neboť jim přeji to jediné, co dnes může dokázat, má-li někdo cenu, či ne - aby vydržel!!!“

„Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza - dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný. A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci.(…) Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.“

„LÁSKA, JAKOU SI ZASLOUŽÍTE
Ze všeho nejvíc toužíme po tom být viděni.
Být drženi v prostoru bezpečné, neposuzující, všeobjímající přítomnosti,
být viděni milujícíma očima.
Být viděni - to je zároveň i to, čeho se nejvíc bojíme.
Víc než smrti. Děsíme se pronikavého důvěrného pohledu.
A zároveň po něm nejvíc toužíme.
Ukázat sebe sama vyžaduje tolik odvahy!
Sundat masku, zvlášť ve chvíli, kdy se cítíme nejhůř.
Sundat v takovou chvíli masku, (která nás přitom stejně jenom dusila), a říct, "Podívej! Podívej! Tady jsem, světe!"
Dovolit si být viděn,
ještě než se na to budeme cítit připraveni.
Když se cítíme nejvíc prohnile, špinavě, nejvíc uboze a nezvladatelně, nejvíc nudně, zmateně, opuštěně, zlomeně, smutně, naštvaně nebo bolavě… dovolit si být viděn právě tak.
V tomto bolavém, ostudném místě.
Nechat do něj proniknout světlo.
Vyjít z úkrytu a pozvat druhé do svého "soukromého" světa.
Dovolit, aby byli svědky našeho autentického bytí.
Pustit je za žalostně marnou ochrannou vrstvu, které říkáme "osobnost".
Říct, "Podívej! Podívej, příteli. Tady jsem!"
Podstupte riziko být milovaný.
Ano, to riziko, že budete odmítnuti.
Možná i riziko, že budete znovu zahanbeni, že se vám znovu vysmějí, poníží vás.
Riziko, že se na vás budou dívat jako na někoho, kdo selhal. Jako na špatného, zlomeného, škaredého, nebo slabého.
Ale riziko být milovaný?
Ano. Podstupte to riziko ještě dnes, protože život je krátký a potlačovat vaše přirozené já vás stojí tolik sil. Dovolte, abyste byli viděni ve své syrové kráse. Vaše zranitelné já. Vaše já bez falešné ochrany, bez odpovědí, bez vědomostí experta. Vaše nedokonalé já.
Neboť ten nejhlubší stud může být uzdraven jen ve světle lásky. Vaše nedokonalosti po celou dobu toužily po doteku vědomí tak jemného, že by pod ním našel sám sebe celý vesmír.
A tak se odevzdejte objetí milujícího přítele.
Který vás bude držet.
Ve vaší nahotě, odhalenosti, nedokonalosti.
Hodni lásky.
Takoví, jací jste.
To je láska, jakou si zasloužíte.
Lidská láska, která je i láskou Boží.
Láska, která vás něžně omývá, když se cítíte nejvíc zahanbeni, vyděšeni, nejvíc ztraceni. Když se cítíte docela maličcí.
Obrovská láska, která vás drží.
Nikdy se nespokojte s ničím menším.“

„Nedobrovolná samota je opuštěnost.“

„Způsob našeho života určí podobu našeho stáří. Můžeme skončit jako opuštěné město nebo jako štědrý strom - důležitý i tehdy, když už nedokáže stát rovně.“

„Když se na jinak opuštěné silnici setkají dvě auta, vždy to bude na mostě nebo na nejužším místě cesty.“

„Kdo nakonec jsem, když si nehraji? Ubohý sirotek opuštěný na ulici pocitů, třesoucí se zimou na nároží Skutečnosti, odsouzený k tomu, aby spal na schodech Smutku a jedl darovaný chléb Fantazie.“

„Opuštěnost hledá druha a neptá se, kdo to je. Kdo to neví, nebyl nikdy opuštěný, ale jenom sám.“

„Stárnutí nezpůsobuje věk, ale opuštění ideálů.“

„Nikdo není tak opuštěný, aby nenalezl natolik upřímného přítele, který by mu rád říkal nepříjemné pravdy.“

„Přijde mi smutnější být opuštěný v nějakém evropském velkoměstě než na opuštěném ostrůvku v Tichém oceánu.“

„Mít děti není ještě pojistkou proti opuštěnosti.“

„Největší nouze, jakou může člověk zažít, spočívá v pocitu opuštěnosti.“

„Jsme opuštění jako děti a zkušení jako starci, jsme vyhořelí a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni.“

„Někteří západoevropští historikové říkali, že je nutné poskytnout lidem ve východní Evropě čas, že postrádají vědomí dějinné dynamiky, protože čtyřicet let komunismu vytvořilo bezdějinnou díru. Lidé z východních zemí to ale vnímali jinak, a měli pocit, že by mohli lidem v západní Evropě poskytnout mnohé zajímavé zkušenosti, a cítili se opuštění a odstrkovaní. A psychoanalytikové říkali, že přerušované dějiny jsou jako přerušovaná soulož a vyvrcholení že není přirozeným důsledkem spontánního aktu, ale způsobem, jak se zbavit frustrace.“

„Každý člověk je sám a všichni kašlou na všechny. A naše bolesti jsou opuštěným ostrovem…“

„Za tamtím kopcem je můj dům/ má opuštěná ulita/ napospas tmě a přeludům/ aspoň ta tma mě uvítá“

„Jsme opuštění jako děti a zkušení jako stáří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni.“

„Cesta k novému vnímání světa vede přes opuštění stávajícího.“

„Všechny velké a vzácné věci jsou opuštěné.“

„Ctnost nezůstává opuštěným sirotkem; musí nezbytně míti sousedy.“

„Nikdy nezvedej na ulici opuštěné kotě… pokud ses předem nesmířil s tím, že se staneš jeho majetkem.“

„Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojena s ním je matkou umění a zdrojem jejich zázraků.“

„… není odvahy, která by odolala samotě, opuštěnosti a pronásledování.“

„K manželství je třeba odvahy, ale odvahy je zapotřebí také k chladnému a opuštěnému stáří.“

„Opuštěná srdce zchladnou do rána.“

„Když čteš povídky Antona Čechova, je ti jako jako ve smutný den pozdního podzimu, kdy je vzduch tak průzračný a tak ostře se v něm rýsují holé stromy, těsné domy, šediví lidé. Všechno je takové divné, opuštěné, nehybné a bezmocné … Autorův rozum osvětluje jako podzimní slunce s krutým jasem rozbité cesty, křivé ulice, těsné a špinavé domy, ve kterých se zalykají nudou a leností malincí, ubozí lidé a naplňují tyto své domy nesmyslným, ospalým shonem.“

„Úspěch s sebou přináší opuštěnost. Lidé si myslí, že máte všechno, že můžete dělat, co chcete. Vy přitom prahnete po naprosto základních věcech.“

„Život je groteska. Tak to cítím, asi proto jsem také nikdy nemohl ilustrovat romantickou poezii. Zapadající slunce a opuštěná srdce, to je mi na hony vzdálené. Miluju bajkaře: Krylova, La Fontaina, Ezopa. Mám rád, jak míchají říši zvířat a lidí. Věděli, že mocní nikdy neřeknou: Vy myslíte, že ten kozel, to jsem jako já?.“

„Americká kultura je zvláštní věc. Trápíme se kvůli vymknutému kotníku nějaké sportovní hvězdy či ztroskotanému manželství jakési celebrity, ale kvůli sto milionům opuštěných dětí nás nespavost netrápí.“

„Opuštěný hřích je jeden z nejlepších důkazů odpuštěného hříchu.“

„Člověk, vědomý si své izolace, musí najít nové vazby se svými bližními, na tom závisí jeho duševní zdraví. Bez silných citových vazeb ke světu by trpěl pocitem nesmírné opuštěnosti a ztracenosti. Může však navázat vztah k jiným lidem, a to nejrůznějšími způsoby. Může k ostatním lidem cítit lásku, což vyžaduje nezávislost a činorodost, nebo se k nim může vztáhnout symbioticky - to znamená, že se stane jejich částí nebo je učiní částí vlastního já. V tomto symbiotickém vztahu buď ovládá druhé (sadismus), nebo jimi je ovládán (masochismus). Nemůže-li si vybrat ani lásku, ani symbiózu, může problém řešit vybudováním vztahu k vlastní osobě (narcismus). Potom se sám stává světem a "miluje" svět tím, že miluje sám sebe. To je častý způsob, jak se lidé vypořádávají s potřebou mít nějaký vztah, a obvykle bývá smíšen se sadismem. Je nebezpečný a v krajním případě vede k určitým formám šílenství. Poslední a zhoubný způsob řešení problémů (obvykle spojený s krajním narcismem) je vášeň zničit všechny ostatní. Když neexistuje nikdo kromě mě, nemusím se jiných bát a nepotřebuji s nimi navazovat vztahy. Zničím-li svět, zachráním se před tím, aby mě rozdrtil.“

„Společnou charakteristikou vší zvrácenosti lidstva se stalo opuštění reprodukce jako cíle.“

„Člověk bez duchovního rozměru je opuštěný.“

„Jsme předmětem experimentu, který mě nemálo zajímá. Nemůžeme se za těchto okolností obejíti na chvilku bez společnosti našich kmoter – míti své vlastní myšlenky, jež by nás povzbuzovaly? Konfucius má pravdu: „Ctnost nezůstává opuštěným sirotkem; musí nezbytně míti sousedy.““

„S dětskými domovy se tam (v Anglii) setkáme také, ale pokud jde o děti do tří let, je v ústavu jen jedno z deseti tisíc dětí. U nás je to šedesátkrát víc. A hodně jich po opuštění dětského domova končí za mřížemi. S jistou nadsázkou bychom na ústavy mohli hledět jako na předstupeň vězení.“

„Je to politováníhodné. Nejen proto, že většina lidí nečte. Více než třetina Rusů po opuštění školy nevezme knihu do ruky a polovina nepřečte ročně ani jednu knihu. Důvodem není to, že by lidé zapomněli na tlusté literární časopisy a na dobu, kdy vedli vzrušené diskuze o smyslu života. Je to tím, že byl všeobecný veřejný diskurs doveden k naprosté duševní ubohosti.“

„V každé generaci se židovské hrdinství dere svou vlastní cestou, volí své hrdiny, lidské to ztělesnění hlavních tužeb oné generace, ztělesnění jejího ducha. Chanina generace, generace „nelegálních“ přistěhovalců a dobyvatelů; generace průkopníků, osadníků a obránců svých počinů; generace katastrofy a destrukce; generace, která ztratila milióny našich lidí – tato generace si za svého hrdinu zvolila vyslankyni a průkopnici, která obětovala svůj život opuštěním své země a odchodem do diaspory, aby vyrvala své bratry ze spárů smrti.“

„V každé generaci se židovské hrdinství dere svou vlastní cestou, volí své hrdiny, lidské to ztělesnění hlavních tužeb oné generace, ztělesnění jejího ducha. Chanina generace, generace „nelegálních“ přistěhovalců a dobyvatelů; generace průkopníků, osadníků a obránců svých počinů; generace katastrofy a destrukce; generace, která ztratila milióny našich lidí – tato generace si za svého hrdinu zvolila vyslankyni a průkopnici, která obětovala svůj život opuštěním své země a odchodem do diaspory, aby vyrvala své bratry ze spárů smrti.“

„Situace, která vzniká úvěrovou expanzí, připomíná pomyslnou situaci obyvatel opuštěného ostrova, kteří poté, co začali konstruovat obrovský stroj schopný uspokojit veškeré jejich potřeby, vyčerpají svoje úspory a kapitál před jeho dokončením a nemají jinou volbu, než opustit svůj projekt a věnovat veškerou svoji energii každodennímu shánění potravy, bez pomoci jekéhokoliv užitečného kapitálu. Proto existence "nevyužitých kapacit" v mnoha výrobných procesech během recese v žádném případě podle Hayeka nedokazuje, že existuje přebytek kapitálu či že spotřeba je nedostatečná.“

„Jsme směšné děti opuštěné v tomto světě, v tomto ohromném domě, který se hroutí. Hrajeme si s panenkami vedle propastí. (1934)“

„Duševno není opuštění života jako takového. Duševno je stát se živ na té nejvyšší možné úrovni, nejen na povrchu, ale i ve svém jádře.“

„Často si myslím, že není nic tak špatného jako odloučení se s přáteli. Člověk je bez nich opuštěný.“

„Preisler se zdál být fascinován barvou samou o sobě. Barvou ne již tak zcela opuštěnou ve vzduchu a světle po způsobu plenérovém, nýbrž značně samostatnou a takřka symbolickou. Barvy začínají být nositelkami vnitřních stavů duševních, různých citům vášní a nálad.“

„Mluvíte s rodinami, které bydlí na kraji města a stěžují si na opuštěné centrum, a pak z nich vypadne, že tam mají penzion.“

„Opuštění senioři tu byli už před covidem, stejně jako děti s problémy se školou.“

„Psaní je obrana nejen proti nudě, ale psaním se člověk tak nějak léčí z melancholie, je to nakonec milé, když vyjde knížka, ale když nemáte děti, tak co opravdu dělat? Psát dál, aby se člověk vyléčil z tesknoty a opuštěnosti.“

„láska není jenom o sexe
Právu lásku poznáš i zdálky právu lásku pocítit hluboko v srdci a v břiše motýlky
Není nic krásnější než přežít nekonečnou lásku bit milovaný je to nejkrásnější pocit kteří můžeš přežít ale i v nekonečně lásce su problémy hádky hněv smutek bolest
Proto ze to je realita milovat neznamená bit šťastný jako sex nemusí bit perfektní
práva láska přídě as po tě gdiš protijes to co te po naučí do konce svého života Gdiš pocitis co to je strata co to je bolest opuštění zklamaní nemáte zadní naději život ty dá hodně lekci jenom pro to aby ty dal to nejkrásnější“

„Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc.“