Citáty na téma dobrodiní

„Smrt je někdy trestem, často darem, pro mnohé dobrodiním.“

„Mezi dvěma lidmi budiž při dobrodiních tento zákon: Jeden by hned zapomněl, co dal, a druhý aby nikdy nezapomněl, že něco dostal.“

„Nevděčný je ten, kdo vrací dobrodiní bez úroku.“

„Lidé se nad tím musí vážně zamyslet. Duchovní svět nelze přesně popsat, je to naprosto jiný svět, odlišný od toho materiálního. Ale duchovní svět je možné reálně procítit, budeme-li se věnovat duchovním praktikám, vítězit nad svým egocentrismem a otevírat v sobě cestu do Věčného světa.
Je zapotřebí, aby se lidé naučili být pány svého duchovního osudu, aby nečekali, že za ně někdo udělá tu životně důležitou duchovní práci, ale se sami zdokonalovali, pracovali sami se sebou, rozšiřovali svůj obzor poznání světa. Neměli by čekat na dobrodiní velekněží a politiků, neměli by podporovat iluze a nechat se sebou manipulovat. Je zapotřebí být zralejší Osobností, společensky aktivním a duchovně zodpovědným Člověkem.“

„Dobrodiním lásky není jen to, že nám dává víru v druhého, ale také to, že nám vrací víru v sebe.“

„Bohatí dobrodinci nevidí, že to, čím konají dobrodiní chudému, vyrvali často z rukou ještě chudších.“

„Malá dobrodiní v pravé chvíli mohou být těmi největšími.“

„Pravým básníkem je ten, kdo mění zlo lidství v dobrodiní krásy; kdo mění meč zla lidství v dobrodiní poezie.“

„Bandita ti prokáže dobrodiní, když tě nechá žít.“

„Je rozhodně lepší prokazovat dobro menšímu počtu těch nejlepších než velkému množství těch horších, protože špatní potřebují mnohem více dobrodiní než řádní.“

„Nic se nezapomíná pomaleji než urážka a rychleji než dobrodiní.“

„Poslední vůle je někdy prvním dobrodiním.“

„Dobrodiní prokázané špatnému pokládáme za zločin.“

„Kdo udělal dobrý skutek, ať mlčí, ať vypráví ten, kdo dobrodiní přijal.“

„Když přijmeš dobrodiní, ztrácíš svobodu.“

„Jen hlupák vidí v dobrodiní dar.“

„Najdi si čas, kdy se můžeš věnovat sám sobě a často přemýšlej o Božích dobrodiních.“

„Lidstvo ve svém vývoji spěje rychlým krokem vpřed. Kdo se v tom pochodu vědomě nebo bezděky na malou chvíli zdrží, a to činívají zpravidla děti a básníci - prokazuje mu veliké dobrodiní.“

„Křesťan je takový člověk, který nezná ani nenávist ani nepřátelství vůči nikomu, který nemá ve svém srdci hněv ani pomstu, nýbrž pouze lásku, vlídnost a dobrodiní.“

„A tak obnovuji svůj slib, který pronesly mé rty před padesáti lety, chci podle toho přinést Bohu slavnostní oběť, oběť chvály, aby se zvěstovala jeho vláda nad každým tvorem a naše závislost a podřízení se Jemu; oběť díků za veškerá dobrodiní, která udělil celému světu, mé vlasti, mně i mým bratřím, oběť smíru za moje i mých bratří viny, a oběť prosebnou za dosažení milosti a dobrodiní, abychom se odvrátili od hříchu, zachovali věrně svůj slib a aby mně Bůh uštědřil milosrdně ony síly a nadání, s nimiž bych byl s to, dovést sebe i své spolubratry k nebeské vlasti. při příležitosti padesátého výročí složení řádových slibů“

„Naproti tomu sám si odepřít něco, abys to přidal jiným, to je teprve vlastní úkol lidskosti a dobrotivosti. Ostatně takovéto počínání neodnímá tolik výhod, kolik jich vrací. Neboť jednak získává náhradu vzájemností dobrodiní, jednak samo vědomí dobrého skutku a vzpomínka na lásku a vděčnost těch, jímž dobrodiní prokážeš, přináší více duševní rozkoše, než by obsahovala ona tělesná rozkoš, které ses zřekl.“

„Modlitba je usilovný a důvěrný hovor s Bohem, kterému sdělujeme všechny své bídy, jehož podporu a pomoc vzýváme a toužíme po ní v našich protivenstvích, a kterého velebíme a chválíme pro námi přijatá dobrodiní. Modlitba tedy obsahuje předložení našich starostí, touhu po Boží ochraně, a chválení Jeho velebného jména.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil - kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě "přeneseny" na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. "hříchů" vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, "V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny". On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, "On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest"; "On, na svém těle vzal naše hříchy' na kříž…" "… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…" Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„Ale ze všech první a základní spor je o to, v čem, zda v jediném, či ve více věcech spočívá lidské štěstí. V tomto problému jsou, jak se zdá, více než je spravedlivo, nakloněni na stranu, která je stoupenkyní rozkoše, kterou vymezují buď celé lidské štěstí, nebo aspoň hlavní jeho část. Ba - a to budí ještě větší podiv - i od náboženství, které je vážné, přísné, takřka chmurné a stroze chladné, požadují, aby přispívalo k podpoře tohoto tak choulostivého názoru. Nikdy totiž nerokují o štěstí, aby s racionální filozofií nespojovali některé principy vzaté z náboženství, a soudí, že bez nich je rozum sám o soběkusý a nedostačující k vypátrání pravého štěstí. Ty principy jsou takovéto: duše lidská je nesmrtelná a dobrodiním božím zrozená ke štěstí; našim ctnostem a dobrým činům jsou po skončení vezdejšího života určeny odměny, mrzkostem tresty. Třebaže jsou tato tvrzení vzata z oboru náboženství, přece myslí Utopijští, že lze rozumovou cestou dospět k nutnosti uvěřit v ně a přiznat jejich platnost.“

„Že Bůh člověku zaclonil tajemstvím konec jeho života, je jediné opravdové dobrodiní, které mu na této zemi prokázal.“

„Pamatujte, že den bude pro vás vždy krásný, jestliže se vám podaří překonat nepřítele dobrodiním a učinit ho vaším přítelem.“

„Dobrořeč má duše Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní !“

„Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat.“

„Čím se odplatím Hospodinu za všechna dobrodiní?“

„Umíte-li odpouštět, prokazujete tím velké dobrodiní i sami sobě.
(kdo to neumí - neporozumí)“