Citáty na téma mez

„Rozum má své meze, ale omezenost je neomezená.“

„Jak pokračujeme v životě, poznáváme meze svých schopností.“

„Nepřítel ti vytyčuje meze, dává ti tvar a pevnost.“

„Štěstí a blaženost nezáleží ani v bohatství, ani ve vysokém úřadě nebo moci, nýbrž v bezbolestném klidu, umírněnosti citů a v takovém stavu duše, jenž dbá mezí určených přírodou.“

„Jediným způsobem, jak zjistit meze možného, je odvážit se alespoň malý kousek za hranice nemožného.“

„Chytrák, mazaný člověk, ten se šetří; ne-využívá všech svých sil, aby mohl otočit, popřít sám sebe. Upřímný člověk jde až k nejzazším mezím svých sil, a někdy i za ně, i s rizikem, že se dostane do nepříjemností nebo že se zesměšní; je to člověk, který se do hloubi angažuje v tom, co říká nebo dělá, a důvěřuje svému srdci natolik, že za sebou pálí mosty. Když se dostane k vytčenému cíli, je bez dechu jako maratónský válečník na konci svého běhu.“

„Většina lidstva dnes postrádá synchronii Jednoty mezi Stvořením uvnitř a vně. Tato disharmonie je zárodkem nemocí, mentální lability a narušených modelů chování. Pokud lidstvo strádá díky vnitřním bojům mezi hvězdami uvnitř svých těl, což jsou „hvězdné války“, nemůže ve světě existovat mír, spravedlnost, svoboda ani radost! Nemoc je válka uvnitř. Závislost způsobuje vnitřní otroctví. Smutek znamená stagnaci ducha. Místo čistého a harmonického toku krve dochází k blokádám, které se projevují formou bolesti, otoků (včetně obezity), cyst, tumorů, kamenů, podezíravosti, nejistoty, strachu, žárlivosti, nenávisti, zloby atd. Místo toho, aby se světové problémy řešily nastolením skutečného zdraví - odstraněním vnitřního haraburdí, vytvářejí se metody, jak dokázat „žít“ se znečištěním. Upřednostňuje se „syndrom problému“, což je pro nás pohodlné. Proto věda a technika současného systému používá energii z umělých zdrojů, takže naše těla, mysl ani emoce nemohou být vyživovány čistou potravou, potřebnou k tomu, aby se systém udržoval stabilní a zdravý. Vykořisťovat a ovládat slabé tělo, mysl a emoce je totiž pro centralizovaný systém mnohem snazší. Tato kontrola vznikla v rámci monopolizace: půdy - prostřednictvím komercionalizovaného zemědělství („sklízení úrody peněz“); těla - prostřednictvím podřadné, nekvalitní stravy; mysli - prostřednictvím vzdělání, vědy, médií, politiky a zájmů založených na penězích; ducha - manipulací atmosférických podmínek, pomocí mikrovln, strachu, vnucováním politicky navržených zákonů a „náboženství“. Díky špatné kvalitě krve mysl přestala být schopná rozlišovat, co je správné a co ne. Dobro není dobré, pokud tělo musí záviset na „správném“ organizování nesprávného způsobu stravování a léčení. Podřízením se falešné víře lze ducha vtáhnout do syndikáty řízeného světa. Pod kontrolou kurupční, centralizované vlády může být „dobro“ dobré jedině, pokud lze člověka obvinit ze špatnosti. Syndikáty vnucené zákony se proto starají o to, aby zlo převládalo, a „dobrota“ státu mohla pokračovat. Odtud pochází myšlenka pěstovat nemoci podáváním léků, které umožňují „žít“ s nemocí. Proto jsou vězení semeniště zločinu - pomáhají justičnímu systému udržet se u moci. Jestliže naše „svoboda“ a „práva“ vycházejí z politicky motivovaných zákonů, umožňuje to udržovat masy v mezích omezení, která na sebe lidé dobrovolně sami uvalili. S takovou můžeme neustále bránit hranice vyvoláváním „mírových“ válek!“

„Bohatni z vlastního políčka, ne z cizí meze.“

„Existuje určitá vzdálenost mezi dvěma lidmi, přes kterou se člověk k člověku nesmí přiblížit. Vymezuje mez lidské intimity.“

„I génius má své meze, ale pitomost je zcela bez mezí.“

„Štěstí by nemělo být nikdy úplné. Koneckonců sny neznají mezí.“

„Dokud znáš své meze, nemusíš se bát své pověsti.“

„Pravda má meze, omyl ne.“

„Miřte co nejvýš; nikdy nechoďte do hostince; nepíjte lihové nápoje jen při jídle; nikdy na sebe neberte ručení za cizí dluhy nad svoji přebytečnou hotovost; učiňte zájmy své firmy svými vlastními zájmy; porušujte vždycky rozkazy, prospějete-li tím majitelům firmy; soustřeďte se; dejte všecka svá vejce do jednoho košíku a bděte nad tímto košíkem; vydání vždycky v mezích příjmů; konečně nebuďte netrpěliví, neboť jak praví Emerson:, Nikdo vás nemůže ošiditi o konečný úspěch, jen vy sami.“

„Ovšem také tolerantnost má svoje meze, musí se udržet v kolejích lidských vztahů a nesmí narušit vlastní svět zásad.“

„Představivosti se žádné meze nekladou. Dokážeme ji zhmotnit můžeme být ve zlomku kdekoliv v prostoru a v čase“

„Dětství - toť vykořisťovatelsky spotřebitelské období v etapách našeho biologického vývoje. V mezích své etapy je přirozené a kouzelné. Přežije-li samo sebe, je odporné a je ozdobou jen bláznů…“

„Moje hra se jmenuje přežít. Ne dožít. Právě když se člověk dostává až na nejzazší mez, má obrovský hlad po životě. Kolikrát už jsem byl na dně, kolikrát myslel,že nemám východisko. Vzdát se by bylo to nejjednodušší. Bránil jsem se!“

„Vše na světě má své meze, i ta lidská dobrota, a bývají v žití dobrého okamžiky, kde se z nejtrpělivějšího osla divý lev stane.“

„Člověk ve své nadýmavosti říká, že jeho obrazotvornost nemá mezí.“

„Pokud jde o muže, jejich lačnost chvalozpěvu nezná mezí. Ženy ošklivé a bez půvabu staly se milovanými po celý život, protože patřičně chválily.“

„Člověk, který o sobě tvrdí, že všechno zná, pouze dává najevo, že nezná meze lid-ského ducha.“

„Každá diktatura se opírá o částečně veřejný a částečně tichý společenský souhlas. Je odkázána na podporu kolaborantů a udržování opozice v mezích.“

„Překročuje meze spravedlnosti, kdo více činí, nežli k zachování jejímu potřebí jest.“

„Rozdíl mezi hloupostí a chytrostí je ten,že chytrost má své meze.“

„Protivy se přitahují, ale jen po určitou mez; za ní se odpuzují.“

„Manželství klade meze jedinci a tím poskytuje jistotu celku.“

„Člověk má sice své meze, ale nikdy nemůže vědět, že to nač narazil, jsou už opravdu ony.“

„Ve všem je míra a všemu jsou dány určité meze, za nimiž nemůže zůstat už právo a před nimi též ne.“

„Obcujte s kterýmikoli jinověrci, aby bylo patrno z otcovského a bratrského se chování, jež sdruženo býti má s pokorou a trpělivostí, že vše děje se z toužebnosti po jejich spáse, cokoliv se počíná s nimi. V úkonech svých ať zachovávají slušnou obezřetnost, vyznačují se zbožností a čistým svědomím a tak příkladem života svého táhnou jinověrce k náboženství katolickému. Nechať nikdy nevystupují z mezí skromnosti a mírnosti a varují dávat příležitost špatného příkladu.
Z pastýřského listu pro misionáře působící mezi českými nekatolíky z 20. března 1652.“

„Maluji ráda. Vždycky, když něco dokončím, připadá mi to božské a kouzelné, a když se na to pak znovu podívám, vidím, že ta genialita má své meze.“

„Pokud člověk zůstává v mezích konvence, nevzbudí příležitost k poznámkám.“

„Rozmyslu vytyčuji meze, abych uvolnil prostor víře.“

„Dělej co dělej, nepřekročíš své meze. Ale alespoň k nim beze zbytku dospěti!“

„Kéž mi dá (Bůh) lásku bez mezí, bez hranic! Chci stůj co stůj získat palmu, ne-li krví, aspoň láskou.“

„Nejsou žádné meze, kam by člověk nezašel jen proto, aby se vyhnul myšlení.“

„Lidská inteligence má své meze a člověk nejenže nemůže vědět všechno, ale nemůže vědět ani to málo, co vědí ostatní lidé.“

„Absurdita je stav jasného rozumu, objevujícího své meze.“

„Rokoko je jako hasičárna. Umění zde nemá mezí.“

„Cílem vědy není otvírat dveře nekonečné moudrosti, nýbrž vytknout meze nekonečnému omylu.“

„Každá radost má své meze.“

„Výše dluhů jeho společnosti s ručením omezeným už překročila všechny meze.“

„Láska nemůže být květem mezi stěnami. Ona chce celého světa bez mezí. Láska je strom na hoře - strom, který rostl.“

„Bezpečná je teprve ta vláda, která klade meze své moci.“

„Moudří vědci mají úctu k neukončitelnosti poznání, k rizikům omylů. Znají meze rozumového chápání světa.“

„Veškeré práce provádí obec v mezích svých vlastních finančních možností.“

„Při překonávání hranic našich schopností, při dosahování nejzazších mezí lidského světa, jsme teprve poznali něco z jeho skutečné krásy.“

„Obraz boha, který vzniká ze spontánního tvůrčího aktu, je živou postavou, bytostí, která existuje ve svém vlastním právu, a proto autonomně stojí proti svému údajnému stvořiteli. Na důkaz této skutečnosti budiž uvedeno, že vztah mezi stvořitelem a stvořeným je dialektický a že člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá nezřídka tím osloveným. Právem či neprávem z toho naivní rozum usuzuje na to, že vzniklý útvar existuje o sobě a pro sebe, a má sklon se domnívat, že jej nevytvořil sám, ale že se v něm tento útvar zobrazil - kteroužto možnost nemůže žádná kritika popřít, poněvadž vznik a vývoj tohoto útvaru (postavy) je finálně orientovaný přirozený proces, v němž příčina anticipuje cíl. Protože jde o přirozený jev, zůstává nerozhodnuto, zda je obraz boha vytvářen, nebo zda se tvoří sám. Naivní duch nemůže jinak, než vzít v úvahu jeho samostatnost a prakticky rozvinout jeho dialektickou vztaženost. To se projevuje v tom, že ve všech obtížných nebo nebezpečných situacích se tato účastná přítomnost vzývá za účelem, aby se obtížila nesnesitelně se jevícími těžkostmi a očekávala se od ní pomoc. V psychologické oblasti to znamená, že komplexy, které zatěžují duši, jsou vědomě "přeneseny" na obraz boha, což představuje pozoruhodným způsobem přímý opak aktu potlačení. Při potlačení, respektive vytěsnění jsou komplexy přenechávány nevědomé instanci tím, že člověk preferuje to, aby je zapomněl. U náboženského cvičení má však právě velký dosah to, že si zůstáváme svých potíží, tj. "hříchů" vědomi. Výborným prostředkem k tomu je vzájemné vyznávání hříchů (Jakub 5, 16), které člověku účinně brání, aby se stal nevědomým. Tato opatření směřují k udržení konfliktů ve vědomí, což je také conditio sine qua non psychoterapeutického postupu. Tak jako lékařské ošetření zapojuje osobu lékaře, tak křesťanské cvičení zapojuje Spasitele; neboť, jak se praví, "V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny". On je ten, jenž nás zbavil naší viny a zpětně nás z ní vykoupil; Bůh, jenž stojí nad hříchem, "On hřichu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest"; "On, na svém těle vzal naše hříchy' na kříž…" "… tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…" Tento Bůh je charakterizován jako sám bez viny a jako ten, jenž se sám obětuje. Vědomá projekce, ke které směřuje křesťanská výchova, tím přináší dvojnásobné psychické dobrodiní. Za prvé si člověk udržuje vědomí existence konfliktu dvou protikladných tendencí a zabraňuje tím tomu, aby se potlačením, respektive vytěsněním a zapomněním stalo ze známého utrpení neznámé, a tím o to mučivější; a za druhé si člověk ulehčuje břímě tím, že je odevzdává Bohu, který zná všechna řešení. Božská postava je však nejprve psychickým obrazem, komplexem představ archetypické povahy, jež je vírou kladen jako identický s metafyzickým ens. Věda nemá žádnou kompetenci toto kladení posuzovat. Musí se naopak pokoušet provést své vysvětlení bez tohoto hypostazování. Může proto jen konstatovat, že na místo nějakého objektivního člověka nastupuje nějaká zdánlivě subjektivní postava, tj. komplex představ. Tento komplex má, jak ukazuje zkušenost, určitou funkční autonomii a projevuje se jako psychická existence. S ní má co do činění v první řadě psychologická zkušenost, a až potud může být tento zážitek také předmětem vědy. Ta může zjistit jen existenci psychických faktorů, a pokud nepřesahujeme přes tuto mez nějakou vírou, jsme ve všech takzvaných metafyzických otázkách konfrontováni výlučně s psychickými existencemi. Tyto jsou, jak právě odpovídá jejich psychické povaze, nejtěsněji spojeny s individuální osobností, a proto vystaveny všem možným variacím v protikladu k postulátu víry, jejíž stejnotvárnost a stálost je zaručena tradičně a institucionálně.“

„Lidský intelekt, tak, jak si jej my představujeme, není nikterak onen, který nám líčil Platón v alegorii o jeskyni. Není právě tak jeho úlohou, aby pozoroval jak míjejí prázdné stíny, jako aby zřel, ohlížeje se za sebe, hvězdu zrak oslňující. Má dělati něco jiného. Zapřaženi jako voli oráčovi do těžké práce, cítíme hru svých svalů a kloubů, tíhu pluhu a odpor půdy: jednati a věděti o sobě, že jednáme, vstupovati ve styk se skutečností a dokonce ji žíti, avšak jen v mezích jejího významu pro dílo, které se dokonává, a pro brázdu, která se táhne, takový jest úkol lidského intelektu. A přece koupeme se v blahodárném fluidu, z něhož čerpáme samu sílu k práci a životu. Z tohoto oceánu života, do něhož jsme ponořeni, vdechujeme ustavičně něco a cítíme, že naše bytost, nebo alespoň intelekt, který ji vede, vytvořil se tu jakýmsi místním ztužením. Filosofie může být jen úsilím, jak znovu rozplynouti se v celku. A intelekt, resorbuje-li se ve svém principu, prožije zas naruby svou vlastní genesi. Avšak takový podnik nebude již moci dovršiti se na ráz; bude nutně hromadný a postupný. Bude záležeti na výměně dojmů, které opravujíce se vzájemně a též na sebe se kladouce, posléze rozšíří v nás lidství a dosáhnou toho, že půjde nad sebe samo.“

„To, co nazýváte stvořením, je jen energií. Vše je ta samá energie. Kámen nebo bůh je stejná energie. Něco je hrubé, něco jemné. Pokud zjemňujete více a více až za určitou hranici, nazýváte to slovem "božský". Dostaneme-li se ale pod určitou mez hrubosti, říkáme tomu zvíře. Ještě krůček pod tuto hranici a nazýváme to neživým. Všechno je to jedna a tatáž energie.“

„Lidská demence je jako vesmír, neznají meze.“

„Třeba tedy ne příslušníky, přece buďme přáteli národa, mezí nímž žijeme. ne ovšem vtíravostí, ale taktním a důstojným chováním přivodíme sblížení.“

„Jsme maličká částka velkého celku, jehož meze nám unikají a který přenechává Tvůrce našim nerozumným hádkám. Jsme dost ješitný, když chceme rozhodovat o tom, čím je tento velký celek ve své podstatě a čím jsme my vůči němu.“

„Pozorná a dobře smýšlející vláda, která neustále bdí na tom, aby v lidech udržovala a připomínala lásku k vlasti a dobré mravy, předchází tak už zdaleka zlům, které jsou dříve či později důsledkem nezájmu občanů o osud republiky, a klade úzké meze soukromému zájmu jednotlivců, kteří svou silou oslabují stát a od nichž stát nic dobrého nemůže čekat. Všude, kde národ miluje svou vlast, respektuje zákony a žije prostě, zbývá jen málo, aby se stal šťastným. Ve veřejných záležitostech, kde štěstí hrá menší roli než v osudech jednotlivců, je moudrost tak blízká štěstí, že spolu splývají.“

„Přinejmenším někteří sobci jsou takoví přímě a otevřeně a mívají odvahu v jakékoliv záležitosti, k níž je jejich sobectví dovede, zajít do krajních mezí. Shledají, že je jim přirozené být takoví, jací jsou.“

„Rovnováha je úzká mez, a misky vah jsou neklidné.“

„Krajní mez moudrosti - to je to, co veřejnost nazývá šílenstvím.“

„Demokratické a aristokratické státy nejsou ve své podstatě svobodné. Politickou svobodu lze nalézt pouze v umírněných vládách, a ani v nich ji nelze nalézt vždy. Je tam jen tehdy, když nedochází ke zneužívání moci. Stálá zkušenost nám však ukazuje, že každý člověk, který má moc, má sklon ji zneužívat; jde tak daleko, dokud nenarazí na její meze. Není zvláštní, i když pravdivé, říkat, že ctnost sama potřebuje hranice?
Aby se tomuto zneužívání zabránilo, je třeba, aby podle uspořádání věcí moc přestala být mocí. Vláda může být ustavena tak, aby nikdo nebyl nucen dělat věci, k nimž ho zákon nezavazuje, ani nucen zdržovat se věcí, které zákon dovoluje.“

„Moudra co jsem slyšela
Každej problém má řešení
V jednoduchosti je krása
Kreativitě se meze nekladou“

„Opravdová věda nezná v mezích svého skutečného vědění, žádnou hlubokomyslnost.“

„Doba je zlá. Ale pokud se lidstvo nepoučí z chyb a války a konflikty ve světě překročí neúnosnou mez, potom se z demokracie stane diktatura.“

„Pravý filosof oponuje i těm, kteří mají stejný názor jako on. Ale má to své meze.“