Citáty na téma věta

„Poté, co se hodinu upravuje znění jedné věty, rozhodne kdosi o vypuštění celého odstavce.“

„Vycházelo se přitom ze zcela správného předpokladu, že ve velké lži je ukryt určitý faktor věrohodnosti, a že široké masy daného národa se v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadněji, než že by se vědomě a úmyslně staly nedobrými, pročež ve své primitivní prostotě citů padnou velké lži za oběť snadněji, než malé, neboť samy zřejmě občas k malým lžím sahají. Podobná nepravda jim vůbec nepřijde na mysl, a ani příště neuvěří v možnost tak nehorázné drzosti hanebného překrucování… Největšími znalci těchto možností použití lží a pomluv byli vždy Židé. Vždyť i jejich celá existence je vybudována na jedné obrovské lži, totiž že se u nich jedná o náboženské bratrstvo, zatímco seto točí kolem jedné rasy. Jako taková ukřižovala jednoho z největších duchů lidstva s navždy platnou větou fundamentální pravdy: nazval je "největšími mistry lží". Kdo toto není schopen rozpoznat, nebo to rozpoznat nechce, nebude už nikdy na tomto světě schopen pomoci pravdě k vítězství.“

„Naděje.
Je to jako kapka medu, jako pole tulipánů, které na jaře rozkvete. Jako ranní déšť, jako pošeptaný slib, jako bezmračná obloha, jako dokonalá tečka na konci věty.“

„Když jsem četl Bibli, napočítal jsem v ní větu, Neboj se‘ třistapětašedesátkrát. Myslím, že je to připomínka na každý den, abychom žili beze strachu. Abychom skutečně ŽILI.“

„Já jsem inspirován panem Schwarzenbergem, který v každé druhé větě říká ‚hovno.‘“

„Nejhloupější věty začínají obvykle slovy: Já jsem vždycky říkal.“

„Nezapomínej, že tvá věta je čin.“

„V podstatě lásky je skryta jedna věta, která je všude, kde dojde k lásce, opakována: Jsem zde pro Tebe.“

„Láska je plavba a potopení. Láska je temnota a světlo v jednom záblesku. Láska je krutý démon a hřejivý anděl… je to sladká tečka… na konci hořké věty…“

„Dny s nocí se střídají.
Z usměvavého člověka se stává někdo, koho on sám nepoznává. Píše věty, vytváří vášeň. Ve své mysli se noří, ve své bolesti hoří“

„Pane prezidente, já vás prosím, nenechte si schvalovat každou svoji větu a formulujte větu, kterou vy sám považujete za rozumnou.“

„Pábitel je každý člověk, který je taky navštíven inspirací a říká věty, o kterých rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, dělá věci, které slušní lidé nedělají, pábění je tedy usilování o zakázané…“

„Když dáš slib nezačínej další větu slovem Ale …“

„To znehodnocování krabiček je strašné. To je, jako by měl každý povinně na autě napsáno, že auto může zabíjet. Oni tam nemají, že kouření zabijí, oni tam mají, že může. To je velmi diplomatická věta, protože oni sami vědí, že ještě nic nevyzkoumali, tak tam píšou, že může. Ale auto může taky zabíjet. Dokonce i telefon může zabíjet, kdybych ho někdo po někom hodil.“

„Čtu knihu zvolna a pozorně, jako bych věděl, že je v ní jedna myšlenka, jedna věta, kterou její autor napsal jen a jen pro mne.“

„Byl Eru, Jediný, který se v Ardě nazývá Ilúvatar. Nejdříve učinil Ainur, Svaté, kteří byli potomstvem jeho myšlenky a byli s ním dříve, než bylo vytvořeno cokoli jiného. A mluvil k nim: předkládal jim hudební témata, oni před ním zpívali a on byl rád. Ainulindalë, první věta ze Silmarillionu.“

„Neznám nic strašnějšího, než ubohé lidi, kteří se učili příliš mnoho. Místo zdravého silného úsudku, který by se byl snad vyvinul, kdyby se neučili ničemu, se jejich myšlenky úzkostlivě plíží stále po týchž cestách za jakýmisi slovy, větami a formulacemi. To, co mají, je pavučina myšlenek, příliš slabá, aby se na ni dalo spoléhat, ale dost komplikovaná, aby popletla.“

„Žádná zbraň, žádný meč, žádná armáda ani žádný král nikdy nebudou silnější než jediná věta. Meče mohou pořezat a zabít, ale slova se do člověka zabodnou a zůstanou v něm. Zanoří se do kostí a stanou se součástí těla, které si neseme do budoucnosti, a po celou dobu v něm vrtají. Už se jich nikdy nezbavíme.“

„Sporné věty nikdy nevidíme, ale vždycky nakonec někde vyplavou.“

„I ten nejzchytralejší spisovatel vyzradí sebe a svůj mravní názor aspoň v každé třetí větě.“

„Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: "Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat".“

„Věty natolik významově zatížené, až v místech čárek praskají.“

„Holou pravdu říkej holou větou.“

„Musíme rozlišovat mezi obsahy myšlenkového procesu a logickými kategoriemi použitými myšlením. Zatímco se obsahy našeho bdělého myšlení nepodřizují omezením prostoru a času, mají kategorie logického myšlení prostorově-časovou povahu. Tak například mohu myslet na svého otce a zjistit, že jeho postoj v určité situaci je totožný s mým. Toto zjištění je logicky správné. Jesliže však tvrdím: "Já jsem svým otcem," pak je toto tvrzení "nelogické", protože neodpovídá pojmům fyzikálního světa. Z hlediska prožívání je však ta věta logická, neboť jí vyjadřuji své prožitky totožnosti se svým otcem. Logické myšlenky v bdělém stavu jsou podřízeny logickým kategorím, založeným na speciální formě existence, ve které přistupujeme k realitě v jednání. Ve spící existenci, která se vyznačuje nepřítomností dokonce i potenciálního jednání, se používají kategorie, které se vztahují k prožívání sebe sama. To platí i pro cítění. Jestliže se můj ci v bdělm stavu týká člověka, kterého jsem dvacet let neviděl, jsem si stále vědom faktu, že dotyčný není přítomen. Když o něm však sním, pak ho cítím tak, jako kdyby přítomen byl. Jestliže však říkám "jako kdyby přítomen byl", vyjadřuji tím svůj pocit v pojmech, které odpovídají "bdělému životu". Pro spící existenci neexistuje žádné "jako by"; příslušná osoba je přítomna.“

„Právo dokončit větu bez přerušení nemáš. Pokud si však myslíš, že ano, určitě se naštveš, jestliže ti někdo skočí do řeči, i když to bude Bůh.“

„Věří také, že musíme respektovat přání jednotlivce, který se rozhodl přestat brát potravu a usadil se venku, aby ukončil svou pozemskou existenci. Nevěří, že smrt způsobená nemocí nebo úrazem je přirozená. Konec konců není přece možné zabít něco, co je věčné, a člověk nemůže zabít, co sám nestvořil. Tento názor souvisí s jejich vírou ve svobodnou vůli. Duše se svobodně rozhodne přijít. Proč by tedy mělo být spravedlivé zakázat jí odejít? Nejde o osobní rozhodnutí provedené v naší zjevné skutečnosti, ale o věčné rozhodnutí provedené vševědoucí součástí naší bytosti na rovině věčnosti.
Věří, že nejpřirozenější způsob, jak odejít z lidské zkušenosti, je uplatnit svobodnou vůli a právo na volbu. Když jeden z nich dosáhne věku 120 nebo 130 let a začne ho vzrušovat myšlenka na návrat do věčnosti, otáže se Božské Jednoty, zda je to v zájmu Nejvyššího Dobra a uspořádá slavnost na počest svého života.
Národ Opravdových Lidí po staletí pronáší k novorozencům jednu a tutéž větu a každý z nich tedy po narození slyší stejná první slova: „Milujeme tě a budeme ti na tvé cestě nápomocni.“ Při poslední oslavě obejmou jeden po druhém odcházejícího a opakují tutéž větu. Při příchodu na tento svět slyší totéž, jako když ho opouští! Pak se odcházející posadí do písku a doslova vypne své tělo. Zemře během dvou minut. Nikdo ho neoplakává a nikdo netruchlí.“

„Jedinou filozofickou obranou manželství je věta: "podřídit se poznané nutnosti je nejvyšší projev svobody".“

„Běžná zkušenost nám praví, že knihu je nutno číst od první věty k poslední a že obraz můžeme přijmout prvním a často i jediným pohledem. Jako většina běžných zkušeností i tato je mylná. Taky obraz je nutno číst. A pokud jde o působivost, je to, řekl bych, jak kdy a jak pro koho. Jsou vnímatelé, na které působí silněji obraz a naopak - někdo je zasahován především četbou.“

„Moje psaní v redakci iDnes podléhalo cenzuře čím dál tím víc. Začalo to tím, co platí pro všechny redaktory - téma, o kterém chceš psát, se nejprve musí schválit na poradě. Už to je první cenzura, protože ti na nějaké zajímavé téma řeknou, že to není téma pro "naše čtenáře", že ty by to prý nezajímalo. Je tam samozřejmě i autocenzura, tomu se člověk nevyhne - po čase zjištíš, že tohle téma by ti nevzali, tak se o to už ani nepokoušíš příště s něčím podobným. Pak je samozřejmě několik rovin kontroly článku. Člověk napsal text, který pak někdo pročetl po obsahové stránce (zda je to pro čtenáře srozumitelné), pak to znovu četl ještě editor, který upravoval titulky, přepisoval věty, upozorňoval na to, co se mu nezdálo. U dlouho připravovaných textů bylo lidí, kteří měli potřebu se k textu vyjádřit, ještě více. Často kladli zcela protichůdné požadavky, takže člověk musel text třeba několikrát přestavět. No a když jsem se dostal do stadia, kdy mi řekli, že píšu moc doprava, tak jsem se dozvěděl, že speciálně na moje články si dají pozor a někdo je vždy zkontroluje ještě tuplem, aby se náhodou na internet nedostalo něco, s čím nesouhlasí. To už byla cenzura bez přívlastků a na to jsem přistoupit nechtěl.“

„… já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru, tak dlouho až ta myšlenka se ve mně rozplývá, tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév.“

„Nemyslím si, že je někdo nutně připraven na smrt. Můžete jen doufat, že až se přiblíží, budete mít pocit, že jste řekli vše, co jste říct chtěli. Nikdo nechce umřít uprostřed věty.“

„Všechno v dějinách se opakuje. Je úplně jedno, kterého dne si tuto větu přečtete - kterýkoli den prokazuje její správnost.“

„Moudré ženy dovolují mužům předstírat, že věta "tvé přání je mi rozkazem" je projev dobrovolné galantnosti.“

„Zapochybuj o všem alespoň jednou, i kdyby to byla věta: Dvakrát dvě jsou čtyři.“

„Slovo je čisté. Nečistota věty je dílem spisovatele.“

„Ke druhému se musí říci, že různý ráz předmětu poznání působí různost věd. Neboť tutéž větu dokazuje hvězdář a přírodozpytec, na příklad, že země jest kulatá. Avšak hvězdář prostředky matematickými čili ze hmoty vyvozenými, kdežto přírodozpytec pomocí toho co vidí na hmotě.“
Ad secundum dicendum quod diversa ratio cognoscibilis diversitatem scientiarum inducit. Eandem enim conclusionem demonstrat astrologus et naturalis, puta quod terra est rotunda, sed astrologus per medium mathematicum, idest a materia abstractum; naturalis autem per medium circa materiam consideratum.

„Nejvlastnější jednotu dějin (české) filosofie způsobuje zřejmě souvislost otázek, jimiž se - zároveň nebo v časovém sledu - zabývají ty, kdo se filosofii věnují. Otázka, zda a kdy se taková souvislost vytvořila, není jednoduchá a odpověď na ni nelze dát jednou větou.“

„Jestliže můj čtenář přeskočí jednu větu mého románu, nebude mu rozumět, a přece, kde je na světě čtenář, který nepřeskočí žádný řádek. Nejsem já sám největší přeskakovač řádků a stránek?“

„Každý, kdo na konci své věty udělá tečku, je na tom špatně. Tečka je konec myšlení, proto ji nemá filosoficky uvažující člověk rád. Dokud žije, dělá samé dvojtečky a pomlčky. Nepřestává hledat, poznávat a někdy i bloudit.“

„Geometrie má dva poklady: pythagorovu větu a zlatý řez. První má cenu zlata, druhý připomíná spíše drahocenný kámen.“

„Krajina kolem připomíná větu, kterou někdo přerušil a začal psát znova - jedna část vlaje ve větru a čeká na své dokončení, a druhá jako by jí protiřečila.“

„Jediné, co musíte udělat, je napsat jednu skutečnou větu. Napište nejpravdivější větu, kterou znáte.“

„Ve škole mě učili, že nikdy nemám začínat větu, aniž bych věděl, jak skončí.“

„Čas je záhadou, je větou kterou nikdo nechápe, a otázkou na kterou není odpověď.“

„Tolik moudrých vět a kdy to zachránilo svět hmmm?“

„Ženy věří mužům, umějí-li nadívat své věty slovem láska.“

„Člověk se učí stále a stále se mění, proto také není tolik nesmyslu, mnoho-li se zdá, ve větě, že děti vychovávají sobě rodiče své.“

„Nic na jevišti se neprožívá - je to jen a jen schopnost předesílat větě myšlenku. Říkám "jen a jen", ale právě toto je herectví nejtěžší a základní.“

„Snad jen Čech je schopen ze sebe vypustit větu, kterou slýchával jak můj otec, tak i já při různých příležitostech a zněla: „Ale to je krásné, že se za nás nestydíte.““

„…) já si myslím, že je dobře, aby se politici trošku báli překračovat tu hranici mezi korupcí a politickým vyjednáváním. Jen ať zvažují každé slovo, každou větu, kterou pronesou, jestli tím neslibují něco, co už překročí hranici trestního zákona.
(v souvislosti se stíháním politiků za korupci“

„Občas s nadsázkou říkám, že startem globalizace byla Ježíšova věta "Jděte do celého světa a učte všechny národy."“

„Poezie je vytváření krásných vět.“

„Platí tu zákon, který lze vyjádřit jedinou větou: před znásilněním je ticho, po znásilnění je ticho.“

„Jak smutné a pokrytecké..
Situace ve které si dva lidé, jež se mají rádi, hledí do očí. Oba chtějí slyšet jednu a tu samou krátkou větu od toho druhého. Ovšem ani jeden z nich to nedokáže říci jako první.
Tudíš si vzájemně ublíží a zničí tím společný ideál..“

„Napiš deseti lidem stejnou větu…
Každý ti odpoví jinak, Víš proč??
Protozě každý má jiný názor“

„Maugham se zasměje. Pak mi dává nejcennější radu, jakou může mladý autor dostat: „Na konci tázací věty dávejte vždy otazník. Nevěřil byste, jak je to účinné.”“

„Slogany by měly znít jako věty, které lidi používají. Jakmile sestavíte něco, co zní uměle a nikdo taková slova nepoužívá, tak to nikdo do sebe nevstřebá. Nikdo tomu neuvěří.“

„Z věroučné věty o bezmezné lásce a rovnosti všech lidí před bohem na jedné straně a z demokratické mimorasové a mimonárodní myšlenky lidských práv na druhé se evropská společnost rozvinula v ochránkyni méněcenných, nemocných, zmrzačených, zločinných a líných. Národ, jehož středem je čest a povinnost neudržuje lenochy a zločince, ale vylučuje je.“

„Jedině v slovech, a v popření slov,
vyplavených přívalem lichých vět,
na krátkou chvíli můžeme spatřit,
z jakých to nesmyslů byl vysněn svět.“

„Strčím si krásnou větu do pusy a cucám ji jako ovocnou kapku.“

„Jmenuji se Hazel. Augustus Waters byl velká láska mého života, i když nám hvězdy nepřály. Náš příběh byl jako milostný epos a já bych o něm nedokázala říct víc než jednu větu, protože pak bych se utopila v louži slz. Gus to věděl. Gus to ví. Nebudu vám vypravovat náš milostný příběh, protože - jako všechny skutečné milostné příběhy - zemře s námi, a je to tak správně. Doufala jsem, že on bude jednou mluvit na mém pohřbu, protože není nikdo, koho bych tam radši…" Rozplakala jsem se. "Dobře, neměla bych brečet, ale nejde to. Dobře. Taky dobře…" Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vrátila jsem se ke svému papíru. "Nemůžu mluvit o naší lásce, a tak budu mluvit o matematice. Nejsem matematik, ale vím jedno: Mezi nulou a jedničkou je nekonečná množina čísel. Je 0,1 a 0,12 a 0,112 a nekonečná sbírka dalších. Samozřejmě je větší nekonečný soubor čísel mezi nulou a dvojkou nebo mezi nulou a milionem. Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna. To nás naučil jeden spisovatel, kterého jsme oba mívali rádi. Jsou dny, a je jich hodně, kdy mi hrozně vadí, jak malé je to moje nekonečno. Chci víc čísel pro Augusta Waterse, než kolik jich měl. Jenže Gusi, lásko moje, nedokážu ti ani říct, jak jsem vděčná za to naše malé nekonečno. Nevyměnila bych ho za nic na světě. Dal jsi mi v těch vyměřených dnech celou věčnost a já jsem ti za to vděčná.“

„Hrdinové, kteří položili životy pro tuto zem… Kam patří důraz v této větě - na zem, na tuto nebo na položili životy?“

„Celý život je přímo ideálně začarovaný kruh. Lze jej vyjádřiti touto větou: Lopotíme se a staráme se k tomu cíli, abychom se nemusili lopotit a starat.“

„Málokterá žena píše aforismy. Jak taky, prosím vás, říci jednu myšlenku nanejvýš dvěma větami.“

„Každé zobecnění je nebezpečné - dokonce i tohle na začátku věty.“

„Přítel mi řekl: "Nepomohl mi žvanil, který mne chtěl rozptýlit přívalem slov, nepomohl mi intelektuál, který filozoficky rozebral můj případ. Pomohl mi hloubavý mlčenlivec, který pozorně vyslechl těch pět nebo šest vět, které jsem někomu chtěl říci…"“

„Rozum a rozumnost bez spoluúčasti citu jsou prázdné pojmy pro vztahy mezi lidmi, mohou sloužit jen jako výplň bezobsažných vět. Rozum bez citu je všechno možné, jen ne rozum.“

„Přicházíval do mé kanceláře, buď když končil některé své dílo nebo když se děly zkoušky k jeho pracím. Nepamatuji se, že by býval kdy usedl. Obyčejně chodil, někdy se postavil k mému psacímu stolu nebo oknu, a pohlížeje střídavě do neurčita mluvil nebo poslouchal. A stávalo se, že uprostřed některé věty náhle ustal a zamyslil se. To mu v duši vylétl a počal pěti skřivan některé myšlenky hudební, které si někdy hned počal hvízdati. Teprve po chvíli vracel se ze své zasněnosti k řeči. A někdy také uprostřed řeči se obrátil a odkvapil. A přišel třeba za několik dní, "aby domluvil, v čem jsme předešle přestali". To vše působila v něm hudba. Bylo mu v očích a na tváři skoro znáti, jak v něm stále vře a tryská gejzír tónů v oněch nesčetných melodických kombinacích, jimiž tvořil svá díla.o Antonínu Dvořákovi“

„Chci vám říci, že někdy – a v české literatuře to bývá velmi často – jeden vulgarismus nebo dobře položená facka je lepší jak hektolitry, tuny a tisíce vět, které zní sice velmi krásně, ale jsou větší urážkou jak to sprosté slovo a jak ta facka.
Při odpovědi na interpelaci na 27. schůzi Poslanecké sněmovny 31. 1. 2008“

„Nedávno z úst mladé političky, která začala stoupat na žebříčku funkcí, vypadla věta: Budeme komunikovat dohodu! Zajisté, mladá česká zákonodárkyně, ba co dím, dozorkyně nad vládními zákony: Není ho tuto, odešlo ho! Koukaje se z okna pršelo! Co ty lidi ve školách v hodinách češtiny učili? Snad vybraná slova před „š“: myš, plyš, slyš atd.? Možná má za to, že k funkci patří i jakási basic czech. Ostatně u velké části poslanců je běžné, že jejich čeština řítí se do ďáblovy řiti.“

„Spousta lidí říká, že Vražda Rogera Ackroyda je podfuk; ale když si ji přečtou pozorně, uvidí, že se mýlí. Drobné časové nesrovnalosti, které tam musí být, jsou vždy krásně zahaleny nejednoznačnou větou.“

„… já jsem nikdy neřekl, já jsem dokonce řekl jiné věty. Já jsem řekl, že pokud mě to… To je takové ble, ble, ble. (je velmi naštvaný) Co to na mě zkoušíte? (k otázce odvolání Jiřího Čunka z vlády)“

„Prostřednictvím internetu se svět stal takovou vesnicí, v níž jsme všichni nějak vzájemně spojeni. Bývalý rakouský prezident Thomas Klestil, který měl předky na Novohradsku, řekl větu, pod kterou se rozhodně také podepisuji. Kdo zná své kořeny, je silný.“

„Pokaždé, když nám Antoine přinesl nějaký článek pro Paris-Soir, bylo opravdovou hádankou, jak ho předat do sazárny. Člověk se ho nemohl zbavit. Seděl v redakci až do půlnoci a neustále měnil pořádek vět, tu a tam vypustil řádku nebo slovo a působil kolem sebe absolutní zmatek.“

„K jazyku mám velmi materiální vztah, považuji ho za hmotu, kterou zpracovávám. Začala jsem psát, už když jsem byla hodně malá, považovala jsem slova za předměty a měla jsem chuť si s nimi pohrávat. Pozorovala jsem, jaký bude mít efekt, když nějaké slovo posunu dopředu, dozadu či doprostřed. Napsala jsem větu, poslouchala jsem, jak zní. Jazyk rozhodně nepovažuji za cosi abstraktního.“

„Jazykozpyt a vyučování jazykům neméně těžké než vnešené úlohy své jen tak rozřeší, jestli stále před očima budou míti vzájemný ten poměr který slovy co částkami vět vládne.“

„Dneska jsem například četl na Českých médiích a Britských listech článek hlavně o ČT. Kromě toho tam byla i zmínka o veřejnoprávním rozhlase. Autor psal „řez Vondráčkovou, Zagorovou až třeba po Michala Davida, jehož nepříjemně přidrzlý hlas slyším ve veřejnoprávním rozhlase dodnes…“. Prosím, ať uvede tuto větu na pravou míru. Michala Davida nemáme v playlistu.“

„Důsledkem terorismu je strach, který ochromuje společnost, ale také omezování osobních svobod v důsledku boje s terorismem. Vedeni tímto jeho vzorem můžeme naši větu zapsat jako: Důsledek terorismu je společnost, ale také omezování osobních svobod v důsledku boje s terorismem ochromující strach. (2) Jiný způsob zápisu je: Důsledek terorismu je společnost ochromující strach, ale důsledek terorismu je také omezování osobních svobod v důsledku boje s terorismem. Jde nyní o dvě různé definice. U první definice nejde o individuální strach, tj. ten strach, který člověk nesdílí s celou společností. Podobně jako u Aristotelovy definice není člověk nerozumný živočich. (3a) "Strach" a "omezování osobních svobod" jsou v juxtapozici - tedy nesrovnatelné (což je uváděno na příkladu srovnání stroje a zvířete“

„Žádný politik nesmí říci, že morálka je dohodou společnosti. Tato věta znamená, že pokud se společnost dohodne, že vražda není hřích a přestupek proti zákonu, můžeme vraždit? To je pro hloupé.“

„V roce 1938 mi tatínek koupil plnicí pero a sešit a řekl, ať si do něj každý den zapíšu, co jsem dělal. V dětství jsem to často odbýval jednou větou. Ale deníková vášeň mi zůstala dodnes, dává životu jakýsi řád.“

„Ne normativní věty se svým ‚buď - anebo‘, ale mnohovýznamovost a mnohovrstevnost určují praxi přežití.“

„Jednat znamená mít pravdu. Protože máme o světě spolehlivou představu. Aby mohla být věta pravdivá, musí být pravda. Pravdivé věty jsou možné jen díky tomu, že skutečnost není nekonečně mnohoznačná a proměnlivá - skutečnost má svou pravdivost, svou pravdu. To, že naše věty jsou pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všem postmoderním módám je ve světě našeho života pravda.“

„Každý můj obraz vychází z prožitku přírody. Platí pro mě Dürerova věta: ‚Všechno umění vychází z přírody, kdo je umí od přírody oddělit, je umělec.‘ Příroda je pro mě vše viditelné a pociťovatelné. Hora stejně jako buňky, z nichž se skládá, ale také všechno stvořené lidmi, například stroje.“

„To je doktrína, kterou kážeme; je-li člověk spasen, všechna čest má být vzdána Kristu, ale je-li zatracen, všechna vina leží na něm samotném. Shledáte, že všechna pravá teologie je shrnuta v těchto dvou krátkých větách, spasení je celé z milosti Boží, zatracení je celé z vůle člověka.“

„My se ve světě protloukáme, protože víme, že dvě plus dvě jsou čtyři, a držíme se toho tak usilovně, až je to kapku hloupý a občas se to může dotknout něčích citů. Je mi to líto.“
„Čích citů jako? Lidí, co si myslí, že dvě plus dvě je pět?“
„Lidí, pro který je důležitější společenský chování než to, aby každá věta vyslovená během rozhovoru byla doslovně pravdivá.“
„Jako, kupříkladu… žen?“
Randy asi míli skřípe zuby a pak řekne: „Pokud vůbec existuje nějaký zevšeobecnění toho, jak uvažujou muži versus ženy, tak podle mě je to v tom, že muži se dokážou soustředit jako laserovej paprsek na neuvěřitelně mrňavou maličkost a nemyslet na nic jinýho.“
„Kdežto ženy to nedokážou?“
„Předpokládám, že dokážou. Ale zřejmě málokdy chtějí.“

„Pozorujte, zda to, co vaše mysl říká o dítěti, není vlastně pravda o vás. Obvykle na druhých vidíme své vlastní potřeby. „Neměl by se tak chovat“ se tím mění na větu „Neměla bych se tak chovat… ke svému dítěti.“ „Nikdy se to nenaučí“ může připomínat, abyste se učili být rodičem; „měla by mít víc zodpovědnosti“ může znamenat zásadní výzvu pro vás být zodpovědný za své myšlenky a vůbec za svůj život.“

„Neberte na sebe zodpovědnost za pocity dítěte, ale dejte si pozor na jinou běžnou chybu, což jsou věty typu „je mi líto, že se necítíš dobře kvůli té věci“. Tato fráze může znamenat, že vy jste nic špatného neudělali a že to je dítě, které odpovědělo „špatným“ pocitem. Výsledkem je obvykle vztek. Držte se toho, co se stalo, a dítě vám bude věřit a bude vědět, že vám jde o něj a ne o to, abyste smazali svou chybu.“

„Jakmile začneme vkládat naše myšlenky do slov a vět, vše se zkreslí, jazyk je prostě zatraceně dobrý - používám ho, protože musím, ale nedůvěřuji mu. Nikdy si nerozumíme.“

„Ani si nedokážete představit ten pocit když první věta, která zazní po vašem narození zní:,, Je to chlapeček.“

„Horory: pravděpodobnost že poslední věta, kterou pronese herec nebo herečka ve vedlejší roli, je typu: "Počkejte tady, dojdu pro pomoc" - je nepřímo úměrná jejich popularitě…“

„Jediný smysl věty je dovést čtenáře k další větě.“

„Vytvořte si vlastní Bibli. Vyberte a sbírejte všechna slova a věty, které pro vás byly ve všech vašich interpretacích stejné jako výbuch trubky.“

„Franckova sonáta je obrovskou výzvou. Právě proto, že se hraje a byla hrána těmi největšími mistry. Zaujmout s ní všechny posluchače, zvláště ty, kteří ji dobře znají a mají rádi některou z interpretací, je těžké. Zde je takřka nemožné přijít s něčím novým a originálním. Já jsem tuto sonátu hrál mnohokrát a za tu dobu, co ji mám na repertoáru, jsem náhled na interpretaci změnil například hned v první větě. Dříve jsem ji cítil jako velmi expresivní a dychtivou po každém tónu, který musím modelovat a opečovávat. Dnes tuto větu vnímám naopak jako velmi intimní záležitost, která ve svých vnitřních obloucích a frázích musí působit jako melodie a která se line jen tak mimochodem.“

„Jak mám vysvětlit (svým mladým americkým studentům), že byly doby, kdy knihy byly stejně důležité jako život. Bylo zločinem je vlastnit a ještě větším je rozšiřovat, ale my na ně pohlíželi jako na posvátné. Jak vysvětlit, že věta vybraná ze světa smrtelných událostí a definitivně zformovaná na stránce je s to proniknout srdcem jako šíp a může být stejně významná jako záblesk lásky či manželský slib.“

„Každý můj obraz vychází z prožitku přírody. Platí pro mě Dürerova věta: ‚Všechno umění vychází z přírody, kdo je umí od přírody oddělit, je umělec.‘“

„Kdybych měl cihlu pokaždé, když jsem opakoval větu kvalita, služba, čistota a hodnota, myslím, že bych s nimi pravděpodobně mohl přemostit Atlantský oceán.“

„Věta "Můžeme zůstat kamarádi" je jako: zemřel ti pes, ale můžeš si ho nechat.“

„Kdyby to šlo, popsala bych vraždu v jedné větě - vražda mě totiž nezajímá.“

„Je to zvláštní jev: z textu se vyjme věta a zveřejní se jako citát. Tím nabude váhy, ať tvrdí cokoli.“