Citáty na téma prostor

„Potřebujeme životní prostor!“

„Alkohol je asi jedna z největších věcí, které se kdy na zemi zrodily - kromě mě. Alkohol mi dovoluje být tím hrdinou, který si vykračuje prostorem a časem a provádí všechno, po čem touží. Takže ho mám rád… jo.“

„Žena si ze všeho nejvíc přeje prostor, aby se mohla rozvíjet a růst. Nejhorší na světě je trpět omezeností a nic neomezuje člověka tak, jako omezený manžel.“

„Domov - vždycky to budu opakovat - není prostor, ale proces. Tady se schovávám před deštěm a zimou, tady žiju, tady trávím svůj volný čas, tady se rodí moje rodina, tady ji tvořím léty, trpělivostí a tolerančí a vůbec řadou kladných principů. Domov je bytost.“

„Někdy se ptám sám sebe, jak se mohlo stát, že právě já jsem vymyslel teorii relativity. Důvod je myslím v tom, že normální mládenec se nikdy nezatěžuje přemýšlením o problémech prostoru a času. Na takové věci si udělal názor už jako dítě. Můj intelektuální vývoj byl však zpožděný, což způsobilo, že jsem se začal trápit prostorem a časem, až když jsem dospíval.“

„Nepotřebuji tě, ale chci tě.
Nemám prázdnotu, mám prostor pro činy.
Neočekávám od Tebe, že mě uděláš šťastnou, jsem šťastná z Tvé radostí a úsměvu.
Nemusíme se milovat jako blázni, nejsem Tvá a Ty nejsi můj.
Jsem úplná i bez Tebe a Ty jsi beze mě taky úplný.
Neumřu, pokud odejdeš, a Ty budeš šťastný, i kdybych odešla.
Nejsi zodpovědný za mou osobní spokojenost.
Přijímám Tě jako své zrcadlo a posla a nabízím Ti své oči, aby ses v nich také našel.
Jsme dva krásné a vzácné vesmíry, úplné, dokonalé, připravené vytvářet nové světy.
Nejsem bez tebe osamělá a Ty nejsi beze mě ztracený.
Nebudeme zavírat dveře a okna jen proto, abychom byli vedle sebe a nemohli svobodně létat.
Vážím si Tvé i mé svobody, každého dne našeho výběru.“

„Pokus při vizualizaci čtvrté dimenze: vezměte bod, natáhněte jej v přímku, zatočte ji do tvaru kružnice, zkruťte ji v kouli a tu vrhněte do prostoru.“

„Každý čin, ať dobrý, nebo zlý, každá myšlenka, slovo, vyzáří do prostoru, opíše kruh a vrací se zpátky do bodu, odkud vyšel. Toť karma.“

„LÁSKA, JAKOU SI ZASLOUŽÍTE
Ze všeho nejvíc toužíme po tom být viděni.
Být drženi v prostoru bezpečné, neposuzující, všeobjímající přítomnosti,
být viděni milujícíma očima.
Být viděni - to je zároveň i to, čeho se nejvíc bojíme.
Víc než smrti. Děsíme se pronikavého důvěrného pohledu.
A zároveň po něm nejvíc toužíme.
Ukázat sebe sama vyžaduje tolik odvahy!
Sundat masku, zvlášť ve chvíli, kdy se cítíme nejhůř.
Sundat v takovou chvíli masku, (která nás přitom stejně jenom dusila), a říct, "Podívej! Podívej! Tady jsem, světe!"
Dovolit si být viděn,
ještě než se na to budeme cítit připraveni.
Když se cítíme nejvíc prohnile, špinavě, nejvíc uboze a nezvladatelně, nejvíc nudně, zmateně, opuštěně, zlomeně, smutně, naštvaně nebo bolavě… dovolit si být viděn právě tak.
V tomto bolavém, ostudném místě.
Nechat do něj proniknout světlo.
Vyjít z úkrytu a pozvat druhé do svého "soukromého" světa.
Dovolit, aby byli svědky našeho autentického bytí.
Pustit je za žalostně marnou ochrannou vrstvu, které říkáme "osobnost".
Říct, "Podívej! Podívej, příteli. Tady jsem!"
Podstupte riziko být milovaný.
Ano, to riziko, že budete odmítnuti.
Možná i riziko, že budete znovu zahanbeni, že se vám znovu vysmějí, poníží vás.
Riziko, že se na vás budou dívat jako na někoho, kdo selhal. Jako na špatného, zlomeného, škaredého, nebo slabého.
Ale riziko být milovaný?
Ano. Podstupte to riziko ještě dnes, protože život je krátký a potlačovat vaše přirozené já vás stojí tolik sil. Dovolte, abyste byli viděni ve své syrové kráse. Vaše zranitelné já. Vaše já bez falešné ochrany, bez odpovědí, bez vědomostí experta. Vaše nedokonalé já.
Neboť ten nejhlubší stud může být uzdraven jen ve světle lásky. Vaše nedokonalosti po celou dobu toužily po doteku vědomí tak jemného, že by pod ním našel sám sebe celý vesmír.
A tak se odevzdejte objetí milujícího přítele.
Který vás bude držet.
Ve vaší nahotě, odhalenosti, nedokonalosti.
Hodni lásky.
Takoví, jací jste.
To je láska, jakou si zasloužíte.
Lidská láska, která je i láskou Boží.
Láska, která vás něžně omývá, když se cítíte nejvíc zahanbeni, vyděšeni, nejvíc ztraceni. Když se cítíte docela maličcí.
Obrovská láska, která vás drží.
Nikdy se nespokojte s ničím menším.“

„V rohu map z 15. století bývá prázdný prostor bez tvaru a jména, kde jsou napsána tři slova: hic sunt leones. Onen temný kout je i v člověku. Vášně obcházejí a bouří kdesi v nás, a v tomto temném prostoru duše lze oprávněně říci: zde jsou lvi.“

„Co mě doopravdy zajímá je žít ze dne na den a být tak normální jak je to jen možné v tomto nekonvenčním prostoru.“

„Čistý projev lásky aneb být či nebýt
… co se stane s lidmi, že o tohle během dospívání přijdou, proč zabíjí v sobě tu čistotu… proč svět je jedno velké jeviště… kde nikdo neví pro danou roli co jest vlastně tou realitou/ jestli ta hra či ta beznaděj v reálné mysli… teď přišlo mi významu k otázce být či nebýt: chceš-li být/ tedy žít ve společenství, nezbývá než nebýt/ tedy opomenout co jsem… a nebo nebýt/ tedy opustit své společenství a po té být/ tedy sám sebou, což v prostoru který nabízí nám matička Země pod záplavou přemnoženého lidstva vede k tomu, že nebýt nabírá jiných rozměrů., kdy jest člověk, který je hloubavěji myslí obdařen, nachází cestu v nebýt definitivně. A tak hledat cestu jak BÝT, tedy býti definitivně, může vésti k šílenství a člověk musí kontra této realitě vésti boj čistým sobectvím, což popírá vše dobré, a tak otázka o bytí se stává kruhem ze kterého není cesty ven a tak nevědomí je tedy spásou, a proto svět je tímto zaplaven… proto myslitelé končí v depresích, alkoholem, drogami či na provaze vázaného do korun stromů, které mají sílu tě nést neb jejich řád jim umožňuje kvést, dýchat, pít i odpočívat a v případě, kdy jeden prvek zmizí- zaniknou uschnout, rozpadnou se, dají život druhým… nebo zmizí v poušť……“

„Prostor vědomí je pranepatrný. Vejde se tam vždy jen jeden problém.“

„Byli jsme vedeni k představě věcí nekonečně zázračnějších než představy básníků a snílků minulosti. Ukazuje to, že imaginace přírody je mnohem, mnohem větší než imaginace člověka. Například o kolik pozoruhodnější je pro nás to, že jsme připoutáni vlivem záhadné přitažlivosti k otáčející se kouli – polovina z nás vzhůru nohama – která si miliardy let pluje prostorem, než představa, že jsme neseni na hřbetu slona nadnášeného želvou plovoucí v bezedném moři.“

„… nezměrné…
tajemné štěstí…
Rychle, rychle, křídla!…
Překonat prostor!…
Chci vidět, chci obdivovat!…
Chci lásku, nadšení, ohnivá objetí!…
Chci velký život!…
Jsem však jen těžkým tělem připoutaným k zemi…“

„Co jednou vstoupí do prostoru a času, musí se také podřídit zákonům prostoru a času.“

„Zdánlivě to nyní vypadá tak, jako bychom byli vytvořili takovou českou vládu, která dovede do říše celý český národ. Chtěl bych zdůraznit, že poněmčení zamýšlíme, ale pouze těch, kteří jsou skutečně k poněmčení způsobilí. Počítám zhruba se 40 až 60 procenty…
Těm, kteří jsou způsobilí poněmčení, by se později pokud možno zprostředkovala práce v říši, aby se sem vůbec nevrátili. Ti, kteří poněmčení způsobilí nejsou, se odešlou po otevření osídlovacího prostoru kolem Ledového moře, v němž umístíme v budoucnu koncentrační tábory pro 11 miliónů židů z Evropy. Tam bychom pak mohli usadit Čechy, kteří nejsou způsobilí poněmčení. Jejich úkol by byl pozitivní, udělali bychom z nich dozorce, předáky, měli by možnost přivést si sem rodiny…
Dalším problémem, a to nejdůležitějším, je otázka českých škol a za druhé otázka mládeže. Obě budou vyřešeny společně… Zde je třeba uhodit především na české učitelstvo, které je sborem vychovatelů opozice. Tady do toho musíme jasně říznout. Není technicky možné dát zavřít všechny české učitele a vytrhnout mládež z dosavadního ovzduší. To půjde bezpochyby při českém postoji k těmto věcem asi nejlépe na poli sportu…“

„Aristoteles porovnával mysl člověka s prázdnou tabulkou, na které nebylo napsáno nic, ale na kterou by bylo možné vyrýt všechno. … Je tam však tento rozdíl, že na tabulku je psaní omezeno prostorem, zatímco v případě mysli můžete pokračovat v psaní a rytí bez nalezení hranice, protože, jak již bylo prokázáno, mysl nemá limity.“
Aristoteles hominis animum comparavit tabulae rasae, cui nihil inscriptum sit, inscribi tamen omnia possint. … Hoc interest, quod in tabula lineas ducere non licet, nisi quousque margo permittat: in mente usque et usque scribendo, et sculpendo, terminum nusquam invenies quia (ut ante monitum) interminabilis est.

„Nedefinuji čas, prostor, místo a pohyb, ježto jde o věci všem dobře známé. Musím pouze konstatovat, že neučení lidé si nepředstavují tyto veličiny jinak než v jejich vztahu k smyslovým objektům. A z toho pocházejí jisté předsudky…“

„Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.“

„Historie nejsou jen data, místa a války. Jsou to především lidé, kteří zaplňují volný prostor mezi nimi.“

„Prázdnota, o které mluvím,
není prázdnota,
kterou si obvykle představujeme.
Není prázdná.
Vaše tělo dál existuje
svým přirozeným způsobem.
Moudrost zůstává.
Pocity přicházejí a odcházejí.
Vše si dál hraje, ale uvnitř je
naprostý klid a vyrovnanost.
Žádné plánování, žádné strategie,
žádná identifikace.
Jenom prostor čistého bytí.
Je to to, co ve skutečnosti jsme,
přestože tomu často nechceme
nebo nemůžeme uvěřit.“

„Nebudu se s nikým přít, zda pes duši má či nemá - ostatně jsou filozofie, které ji upírají i člověku – já ji však u psů našel a vím, že té lidské je nejblíž. Na to člověk přijde v dlouhých dnech osamění, kdy je každý jeho pohyb sledován oddanýma psíma očima a kdy sdílí společný prostor s tvorem, který udělá všechno na světě, jen aby uhájil své místo v srdci milovaného člověka.“

„Zmocnila se mě potřeba, jako jsem nedovedl pochopit: znovu a znovu jsem se snažil představit si hranici prostoru nebo jeho neohraničenost, čas s počátkem a čas bez počátku a konce, a obojí bylo stejně nemožné, stejně beznadějné… Pod neodolatelným tlakem jsem přecházel od jednoho k druhému chvílemi tak nesmírně blízký nebezpečí zešílení, že jsem vážně pomýšlel na to, vyhnout se mu sebevraždou.“

„Osvobozuji se od toho, co mi už nepomáhá, abych vytvořil prostor pro to, co mě inspiruje.“

„Nikdy se nenechme svázat a uvěznit v přísně uzavřeném kruhu takzvaně dobrého a posvěceného, protože nic není samo o sobě tak dobré, jak o sobě hlásá, vždy se nechá objevit ještě něco dokonalejšího a hlubšího a moudřejšího, protože žádná lidská bytost není dokonalá a skrze svojí omezenou mysl nemůže obsáhnout a poznat pravou povahu věcí a světa. Stále je co objevovat a zdokonalovat. Hranice těchto možností jsou nekonečné a nevyčerpatelné. Pro to je šílené ustrnout jen v pravdách Biblí, Koránů, Bhagavadgít, atd. Jsou to knihy velmi dobré, modré a poučné, můžeme v nich nalézt mnohé inspirace, rady a morální poučení, ale to hlavní musíme nalézt především každý sám v sobě ve svém nejhlubším nitru za světem myšlenek času a prostoru, kde Pravda nám je navždy nejblíž.“

„Některé změny vypadají na povrchu negativně, ale brzy si uvědomíte, že ve vašem životě se vytváří prostor na objevení něčeho nového.“

„Čím víc víš, tak si uvědomuješ, že nejlepší je žít přítomným okamžikem a užívat si toho, co ti život nabízí a co skutečně máš, že máš zdravou rodinu, že jsi zdravý ty a na ničem jiném nezáleží. Protože už víš, že nic a nikdo tu není napořád. Protože už víš to, že když žiješ přítomným okamžikem, není prostor myslet na to, co bylo nebo co bude, což jsou většinou otázky, které nám probouzejí ten strach nebo bolest.“

„Germanizace by ulehčila život obyvatelům Čech, neboť příslušnost k většímu národu poskytuje mnohem větší prostor i působnost duchovní práci, kdežto češtinou věda ouží důkladné práce své.“

„Víra není zastávání určitých názorů a „jistot“, nýbrž odvaha vkročit do prostoru tajemství.“

„Je to sen. Ale nepovažuj ho za bláznění. Sen je jen jiná možnost života. Možnost mimo čas a prostor.“

„Podnikové zákony platící v době krize: Obchodní oddělení je pro. Finanční oddělení je proti. Právní oddělení to musí přezkoumat. Osobní oddělení je znepokojeno. Plánovací oddělení je v šoku. Technické oddělení si žádá více prostoru. Tiskové oddělení neví.“

„Člověk musí být ve střehu, vědět, že nemá nic jisté, bezustání se chvět. Svět je nesmírně těžký. Je to jeho vlastnost. Jakmile se nadlehčí, lidé se nadechnou a už jásají. Jsou opojeni prostorem a modrem jako papíroví draci vypuštění k nebi. Myslí si, že se šňůra přetrhla, že budou donekonečna stoupat. Chudáci! Právě v tu chvíli by si měli dávat největší pozor. Šňůra se nepřetrhla. Napne se naráz, když to nejmíň čekáme. A v minutě je všechno na zemi.“

„Politika je prostor možného, umění je prostor nemožného…“

„Pravím vám, že humor přežije všecko, i samy dějiny. Humor je hodnota absolutní, bez času a prostoru.“

„Věda slouží k poznání sebe sama a vlastní úlohy v prostoru a čase. Porozumíme-li zákonům, které řídí přírodu, pochopíme i to, co řídí nás, a naopak.“

„Velká duše musí dát bolesti větší prostor než malá.“

„V podvečer dlouhého a obsahem bohatého života se otevírá pohled do netušených dálek. Takový člověk už nežije každodenními zájmy a peripetiemi osobních vztahů, nýbrž přehlíží rozsáhlé prostory času a pozoruje staletý pohyb idejí.“

„Detaily dodávají románu prostor a bohatost. A ty já - jako čtenář - mám rád.“

„Je mnoho rušivých vlivů, mnoho světských starostí. Asketa se nenechá
vyrušovat ničím. Přinášejí mu chleba a vodu, má rohož, na které leží, a může věnovat každou
hodinu modlitbě, meditaci a kontemplaci Boha. Jak snadné je vidět Boha za takových okolností!
Jak jednoduchý úkol! Ale dejte mu manželku a děti! Ať vidí Boha v dítěti, které potřebuje vyměnit
plenky ve tři hodiny v noci. Ať vidí Boha v nájemném, které je třeba zaplatit každý měsíc. Ať vidí
ruku Boží v nemoci manželky, ve ztraceném zaměstnání, v horečce dítěte, v bolesti rodiče. Tady
hovoříme o zbožnosti.
Chápu, že vás ten věčný boj unavuje. Ale říkám vám tohle: Budete-li mě následovat, váš boj skončí.
Žijte v Božím prostoru a všechno se stane požehnáním.“

„Komunistická strana se chce stát moderní levicovou stranou. Úmysl je to jistě bohulibý, ale brání mu v tom některé podstatné překážky. První je ta, že těleso může zaujmout prostor pouze tehdy, není-li již tento prostor obsazen jiným tělesem; jinak musí předchozí těleso vytlačit. Prostor moderní levicové strany u nás je a – v souladu s evropskými tradicemi – bude obsazený sociální demokracií. Blíže ke středu, ale koneckonců také nalevo, jsou kromě toho socialisté… Za této situace by se měla komunistická strana hrdě přihlásit ke své dosavadní strategii života bez budoucnosti a stát tak ve své poznané pravdě. Našla by jistě dost přívrženců, kteří neviditelné ztráty nevidí, milují poslušnost a bojí se samostatného myšlení. Její diskontinuitní obrat, kromě toho, že směřuje do zaplněného prostoru, je spojen se ztrátou tradic a vzbuzuje podezření z úmyslu ještě větší nečitelnosti. Pokud by se komunisté nazvali například Stranou práce, mohli bychom si je splést s labouristy. Jejich dosavadní název naopak žádné zmatení pojmů neumožňuje, protože se dostatečně vryl do našeho vědomí… komunistická strana byla a zůstává stranou extrému. A jako taková má ve společnosti své přirozené, i když okrajové místo. Nelze ji zrušit, jako nelze rušit horečku. Její volební výsledky budou měřítkem intenzity nemoci naší společnosti, sociální rakoviny, ze které se zvolna začínáme uzdravovat.“

„Nyní jsme za vůdcova vedení obsadili v Evropě nesmírný prostor. Je lhostejné, jaká bude forma vztahů těchto zemí k nám, ale je to pouto definitivní… Bude nutno rozeznávat tři velké skupiny. Především země s germánským obyvatelstvem. To jsou lidé, mající naši krev a tím i naši povahu. Je jasné, že s těmi to lidmi musíme jednat jinak, než s přislušníky jiné rasy, národy slovanskými.
Druhá skupina jsou východní prostory, osídlené částečně Slovany. Tam je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost; sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že si pán s ním nezadává.
Jsou to prostory, jejichž obyvatelé, mám-li to říci docela drasticky, nám musí sloužit jako otroci… Základní linie musí platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady už nemá koneckonců co pohledávat!“

„Hluk je vražedná kultura. Vygumuje veškerou touhu stanout sám sobě tváří v tvář. Vymazává to, co má člověk nejvzácnějšího - jeho vlastní prostor hloubky a pravdy.“

„Tak třeba stoličky potřebují mít v trojrozměrném prostoru minimálně tři nohy, ve čtyřrozměrném dokonce čtyři…“

„Dějiny lidstva směřují k bodu Omega, který leží mimo prostor a čas.“

„Musíme rozlišovat mezi obsahy myšlenkového procesu a logickými kategoriemi použitými myšlením. Zatímco se obsahy našeho bdělého myšlení nepodřizují omezením prostoru a času, mají kategorie logického myšlení prostorově-časovou povahu. Tak například mohu myslet na svého otce a zjistit, že jeho postoj v určité situaci je totožný s mým. Toto zjištění je logicky správné. Jesliže však tvrdím: "Já jsem svým otcem," pak je toto tvrzení "nelogické", protože neodpovídá pojmům fyzikálního světa. Z hlediska prožívání je však ta věta logická, neboť jí vyjadřuji své prožitky totožnosti se svým otcem. Logické myšlenky v bdělém stavu jsou podřízeny logickým kategorím, založeným na speciální formě existence, ve které přistupujeme k realitě v jednání. Ve spící existenci, která se vyznačuje nepřítomností dokonce i potenciálního jednání, se používají kategorie, které se vztahují k prožívání sebe sama. To platí i pro cítění. Jestliže se můj ci v bdělm stavu týká člověka, kterého jsem dvacet let neviděl, jsem si stále vědom faktu, že dotyčný není přítomen. Když o něm však sním, pak ho cítím tak, jako kdyby přítomen byl. Jestliže však říkám "jako kdyby přítomen byl", vyjadřuji tím svůj pocit v pojmech, které odpovídají "bdělému životu". Pro spící existenci neexistuje žádné "jako by"; příslušná osoba je přítomna.“

„Představivosti se žádné meze nekladou. Dokážeme ji zhmotnit můžeme být ve zlomku kdekoliv v prostoru a v čase“

„Dříve jsem usilovala, domnívala jsem se, že musím něco dělat, něco získat, něčeho dosáhnout. Avšak samotný akt snažení se o něco, vychází ze strachu - bojíme se, že nebudeme mít to, co opravdu chceme. Udržuje nás to uvězněné v dualitě, protože se soustřeďujeme na onu neodmyslitelnou oddělenost mezi lovcem a jeho kořistí. Teď už se nehoním za ničím, jen dovoluji.
Když například cítím obrovskou touhu, aby se můj život ubíral určitým směrem, vím, že kdybych se o to usilovně snažila, budu jen bojovat s vesmírnou energií. Čím více energie musím vložit do toho, abych něco získala, tím je mi jasnější, že dělám něco špatně.
Dovolení, na druhou stranu, nevyžaduje vůbec žádnou snahu.
Je to spíš něco jako uvolnění, protože to znamená uvědomit si, že tvoří-li všechno jednotu, pak to, co toužím získat, již mé je.
Proces dovolení probíhá tak, že napřed důvěřuji a potom jsem opravdu tím, čím jsem. Pak přitáhnu jen to, co je opravdu moje, a přitáhnu to takovou rychlostí, jaká je mi příjemná. Můžu se soustředit na své starosti, nebo na to, co mi zdánlivě chybí, ale pak se můj život nebude ubírat směrem k tomu, co bych chtěla zažít. Zůstane, jaký je teď, protože věnuji pozornost strachu a svému trápení a pocitu nenaplněnosti, místo abych rozšířila své vědomí a vpustila do svého života nové zážitky. Mohu tedy nechat své představy materializovat pomaleji nebo rychleji, podle toho, jak rychle se dokážu oprostit od svých strachů a úzkostí a uvolnit se. Čím více jsem připoutaná k určitému způsobu uvažování a k určitým výsledkům, tím více se bojím nových dobrodružství; a tím pomalejší bude vývoj, protože nejsem procesu vývoje otevřená.
Neumožňuji vesmírné energii, aby mnou volně proudila. Nechci tím říct, že sedím doma a zvažuji každou možnost a každé rozhodnutí. Dělám jen to, že vědomě žiju každý okamžik
v tomto prostoru, který je dán vnitřně, nikoli zevně.
Venku není o co usilovat a co přitahovat. A protože vesmír je v nitru, pak vše, co zažiju sama v sobě, ovlivní i Celek.
Vzhledem k tomu, že celá tapiserie všech dob již byla utkána, pak vše, co chci, aby se v mém životě stalo, již existuje v nekonečné, nefyzické rovině. Mým jediným úkolem je rozvinout své pozemské já natolik, abych dosáhla i do této sféry. Jestliže tedy po něčem toužím, nemám jít a získat to, ale měla bych rozšířit své vědomí a umožnit vesmírné energii, aby mi to vnesla do mé zdejší skutečnosti.
Snaha získat to, po čem toužím, jen posiluje oddělenost, zatímco dovolení znamená uvědomit si, že vzhledem k tomu, že tvoříme všichni jednotu, tak to, po čem toužím, již mé je.“

„Demokracie není zárukou, ale dokonce ani příslibem dokonalého řešení věcí veřejných, nicméně je zárukou a příslibem uznání a respektování plurality názorů a postojů milionů lidí. Je současně prostorem, kde mají tyto velmi rozmanité názory a postoje občanů ústavně garantovaný nárok na existenci a na svou veřejnou prezentaci.
Jakkoli je tato vlastnost demokracie klíčová, sama o sobě ještě nezajišťuje, že ve volné soutěži, která ji provází, vždy vítězí názory a postoje nejsprávnější, že jsou vždy a na každém zodpovědném místě ti nejlepší z nás, ani to, že je každý menšinový názor vždy a všude vyslyšen. Demokracie neznamená, že krátkodobě nemohou vítězit ti pouze nejhlasitější a nejprůbojnější, což vůbec nemusí být ti nejlepší a nejvěrohodnější. Demokracie také není jistotou, že na její bázi koncipovaný systém státu dovidí na každého, že potrestá úplně každého, kdo se proviní, nebo že pomůže úplně každému, kdo to potřebuje a kdo by si to zasloužil. Demokracie je lidské dílo, a proto má mnoho chyb.
Lepší politický systém než parlamentní demokracie – založená na existenci a konkurenci politických stran – však zatím vymyšlen a s úspěchem vyzkoušen nikdy a nikde nebyl.“

„Klid v hlavě je když nemyslíš a pouze vnímáš prostor okolí kolem sebe, myšlenky si někde plují v dáli. A ty jen cítíš tu orosenou trávu jak chladí ti nohy. O kousek dál za plotem motýli sosají šťávu ze spadlích hrušek jsou tam i vosy včely to je zvuků posloucháš hmyz. A v dáli zlatavé pole uzrálé pšenice vlní se od věru. teplý vzduch léta sluneční paprsky prohřívaji tělo. Ve větvích stromů šumí listy jak je vítr profoukává. Taky ptáčci vesele švitoří. Najednou si tou energií života co je všude nevnímáš čas ani sebe ego pouze přírodu v sadu. Klid a jsi pohlcen okolím kolem sebe a všechny starosti házíš za hlavu. Si klid soulad jako ta příroda cítíš jí svíma smyslama Čichem, ušima, očima, hmatem když se dotkneš kůry stromů nebo zrajícího ovoce cítíš vůmi chuť šťavnatost ovoce. Smysli tě najednou ovládají víc než myšlenky tehdy jsi klid.“

„Pokud příroda učinila alespoň jednu věc méně náchylnou k výlučnému vlastnictví než ty ostatní, pak je to čin schopnosti myslet zvaný myšlenka, kterou může jedinec vlastnit výlučně, dokud si ji nechává pro sebe; ale jakmile je zveřejněna, nutí se do vlastnictví všech, a její příjemce o ni nemůže přijít. Její zvláštní vlastností je též, že nikdo jí nemá méně proto, že ji celou mají i ostatní. Kdo ode mne obdrží myšlenku, obdrží návod, aniž bych já o něj přišel; jako kdo si zapálí svíčku o moji, obdrží světlo, aniž by mě uvrhl do tmy. Aby se myšlenky volně šířily od jednoho člověka ke druhému napříč zeměkoulí, pro morální a vzájemné poučení člověka, a vylepšení jeho podmínek, se zdá být zvláštně a laskavě navrženo přírodou, když myšlenky učinila, stejně jako oheň, rozšiřitelné všude po prostoru, aniž by snížila jejich hustotu v nějakém místě, a, jako vzduch, ve kterém dýcháme, hýbeme se a fyzicky existujeme, neschopné zajetí či výlučného přivlastnění. Vynálezy tedy nemohou být, v povaze věci, být předmětem vlastnictví.“

„Hudba nemusí být nutně diktát, jak se má posluchač cítit. Skladatel nemusí být extrovertem, může pouze vytvořit prostor, který se stane plátnem, ať si na něj posluchač promítne, co chce.“

„Jsem jako divoké zvíře za mřížemi. Potřebuju vzduch, potřebuju prostor.“

„Jestli naše přátelství závisí na místě a času, tak je sami v den, kdy prostor a čas překonáme, zničíme! Jestliže ale překonáme prostor, zbude nám pouhé zde. Jestli překonáme čas, zbude nám pouhé teď. Nemyslíš, že bychom se přesto mohli párkrát setkat právě někde mezi tím zde a teď?“

„Hra je pro dítě činností přirozenou, přináší mu rozkoš a slast a zároveň vytváří
přirozený prostor pro učení prosociálním dovednostem.“

„Tanec je matkou všech umění. Hudba a poezie existují v čase, malířství a architektura v prostoru. Ale tanec žije jen jedenkrát v čase a prostoru.“

„Až situace dospěje do stádia, kdy klon (vytvořený k obrazu nižšího boha) dokáže běžně vytvářet klony, pak bude v rámci hologramu ohraničeného ionosférou, jejíž hranice frekvenčně odpovídá frekvencím mozku, možné „člověka“ automaticky řídit jako robota. Takže prostřednictvím internetové kontroly bude možné z nejnižší, základní úrovně plně ovládat a programovat mysl a dělat z lidí „šťastné roboty“. Když děti téměř nepřetržitě sedí u počítače, nemají příliš prostoru pro předtavivost, která by umožnila opravdu uvidět, že jsou tím trénováni k totálnímu zotročení, které je na dosah ruky. Dnes se stal „inkvizičním dobyvatelem“ každý, takže počet „obětí vytvářejících oběti“ může narůstat geometrickou řadou na mnoha úrovních a v mnoha směrech. Je to právě tento typ energie, co udržuje systém anti-tvoření. Je to past uvnitř pasti. Je to past, v níž uvízla mysl, a jak bude rozklad mysli pokračovat, uvízne v ní i duše, jejíž napadení se bude projevovat neschopností správně rozlišovat a provést svobodnou volbu BÝT. Každodenní rozprašování smrtících chemiálií (obsahujících sušenou lidskou krev) kolem Země souvisí s narušením vnitřního spojení krve mezi tenkým střevem (kde se potrava mění v krev) a mozkem. Podle proroctví Hopiů existuje pravděpodobnost, že naše myšlenky bude možné načítat z obrazovky. Tato metoda se už zavádí do praxe, ale nemůže plně uspět, dokud tady zbude alespoň jediný skutečný člověk, který si Pamatuje Jediného a disponuje Pamětí z potravy obsahující absolutní paměť. A tou je celé obilné zrno.“

„Máme sklon domnívat se, že jakékoli vnější projevy (jako křik nebo agrese) jsou špatné, a proto se jim při vizualizačním procesu vyhýbáme. Měli bychom však chápat, že emoce zahrnují celou vibrační škálu, na jejímž jednom konci se nacházejí stavy jako radost a láska a na druhém pocit bezmoci. Pomsta je vlastně vibračně zvýšený pocit bezmoci, zoufalství nebo strachu. A stejně tak nenávist nebo vztek. Často nejlepším způsobem, jak se dostat z vibrace bezmoci, je dovolit si posunout se nahoru na vibrační škále tím, že si budeme vizualizovat, jak se uchylujeme k nějakým velmi silným činům, například k pomstě nebo výbuchu vzteku, nebo jak něco ničíme a rozbíjíme. Tato část procesu scelování probouzí v lidech největší odpor, protože by své vnitřní dítě raději učili jít bezpečnější cestou. Anebo protože se nechtějí zaobírat násilnými představami ze strachu, že by to vedlo k vnějším projevům násilí. Proto nebuďte překvapeni, když v sobě pocítíte vnitřní odpor k tomu, co jsem právě navrhla. To je normální. Ovšem většina lidí si neuvědomuje, že jim hrozí daleko větší riziko, že se ve svém každodenním životě uchýlí ke skutečným násilným projevům, pokud pocitům pomsty, hněvu a obrany nepopustí uzdu ve svém bezpečném prostoru vytvořeném fantazií. Osoba, která si to nedovolí udělat, se obvykle nikdy neposune dál za pocit, že v životě hraje roli oběti.“

„Když jen tak ležíš, tak ti často myšlenky uniknou do takovýho toho fakt špatnýho prostoru, že kterýho se těžko leze. Je to jak černá díra, vlezeš a už nevylezeš, dokud nenajdeš jinou díru, kterou se vrátíš, nebo pomocnou ruku, která tě vytáhne ven.“

„Děj knihy v nás vyvolává nepřeberné množství emocí. Nabízí prostor k zamyšlení i ponaučení. Důležité však je, abychom si ta správná dokázali uložit a v ten pravý čas si z nich uměli vzít příklad.“

„Duše potřebuje více prostoru než tělo.“

„Svět má ve zvyku dávat prostor člověku, jehož činy ukazují, že ví, kam směřuje.“

„Život je udělán z budoucnosti jako tělesa z prázdného prostoru.“

„Když vědec nezná odpověď na problém, žije v nevědomosti. Když výsledek tuší, žije v nejistotě. A když má proklatě velkou jistotu o charakteru výsledku, ještě pořád ho hlodají nějaké pochybnosti. Zjistili jsme, že pro dosažení pokroku to má ohromný význam. Musíme uznat naši ignoranci a ponechat prostor pochybám. Vědecké poznatky jsou souborem tvrzení pronesených s různým stupněm jistoty – některá tvrzení jsou naprosto nejistá, některá skoro jistá, ale žádná nejsou jistá absolutně.“

„Mluvili jsme o prostoru mezi námi všemi a o lidech, kteří se skrývají za zdí iluzí. Nikdy nezahlédnou pravdu – pak, když zesnou, je příliš pozdě.“

„Román je pouze skladovací prostor - všech smysluplných věcí, které romanopisec není s to použít ve svém životě.“

„Ten, kto hledá jádro příběhu v prostoru mezi knihou a autorem, se mýlí. Pátrat není třeba v prostoru mezi autorem a tím, co napsal, ale v prostoru mezi textem a čtenářem.“

„Básník je filozof emocí a pocitů. Odhaluje jejich tajemství, ale nechává prostor pro fantazii.“

„Láska není jen ctností nebo emocí. Je to základ pro všechny fyzické a nefyzické bytosti. Všechno, co bylo vytvořeno, bylo vytvořeno z lásky k lásce. Láska je v podstatě hluboký pocit prostoru totální a úplné jednoty.“

„Pod vlivem omezujeme prostor k opravdovému strachu ale také prostor k opravdové lásce a štěstí.“

„Uznávám, občas jsem hodně retardovaná vysmátá osoba, ale jen proto, abych slzám nedala svůj prostor. Radši se budu pořád smát a usmívat, než brečet a litovat chyb, které se už nespraví.“

„Před třinácti tisíci lety jsme znali něco, co se týkalo nás samých a co jsme od té doby zcela zapomněli: geometrická energetická pole okolo našich těl mohou být zvláštním způsobem roztočena za účasti našeho dechu. Tato pole obvykle rotují rychlostí blízkou rychlosti světla. Po pádu se však tato rychlost zmenšovala a jejich pohyb se nakonec zastavil. Pokud se toto pole vrátí do svých otáček, nazývá se Mer-Ka-Ba. Její důležitost nemá v této Realitě obdoby. Poskytuje nám rozšířené vědomí o tom, kdo jsme, spojuje nás s vyššími rovinami vědomí a dokážeme si vzpomenout na nekonečné schopnosti naší bytosti.
Zdravý vír Mer-Ka-By dosahuje v průměru padesát až šedesát stop, v proporční závislosti na výšce člověka. Když použijeme vhodné přístroje, může být rotace vířící Mer-Ka-By zobrazena i na počítačovém monitoru, a její obraz bude totožný s infračerveným horkým obalem galaxie - je to tentýž základní tvar, jaký má létající talíř.
Slovo Mer-Ka-Ba se skládá ze tří slov: Mer, Ka a Ba, které pochází ze starého Egypta. V jiných kulturách se nazývá merkabah, merkaba či merkavah. Může se vyslovovat několika různými způsoby, ale nejlépe ji vyslovujte jako tři oddělené slabiky se stejným důrazem na každou z nich. Mer značí specifický druh světla, tak jak byl chápán v Egyptě pouze během osmnácté dynastie. Dívali se na něj jako na dvě proti sobě rotující pole světla, otáčející se ve stejném prostoru a vzniklá prostřednictvím určitého způsobu dýchání, Ka značí individuálního ducha a Ba interpretaci ducha v jeho konkrétní realitě. V jiných realitách, kde duch nemá tělo, to značí pojetí nebo interpretaci reality, do které se dostane.
Mer-Ka-Ba je tedy proti sobě se otáčející pole světla, jež vytváří současně duch i tělo. Je to vozítko, které může používat duch a tělo (čili jedna z interpretací reality) pro přesun z jednoho světa či dimenze do druhé. Ve skutečnosti je však Mer-Ka-Ba mnohem víc, protože kromě pohybu různými realitami může také realitu tvořit.“

„Víra, stejně jako strach nebo láska jsou síly, na které musíme pohlížet podobně, jako nahlížíme na teorii relativity a princip neurčitosti. Jedná se o síly které určují směry našich životů. Tyto síly které často přetvářejí čas a prostor a dokáží změnit náš pohled na to, kým jsme, zde existovaly dávno před naším narozením a existují dál po naší smrti.“

„v srdci je místo,
které nikdy nebude naplněno

prostor

a dokonce i během
nejlepších momentů
a
největších časů
časů

budeme to vědět

budeme to vědět
více než
kdy dřív

v srdci je místo,
které nikdy nebude naplněno
a

počkáme
a
počkejte

v tom prostoru.“

„Uvědomte si, že není vaše chyba to, že někdo nemusí reagovat pozitivně na to, že jste milý. Ba naopak může je to pobouřit a to z důvodu toho, aby vás sundali na vlastní úroveň nízkých vibrací. Není prostor pro pochybování o sobě.“

„Prostor mozku je trochu jako papír zmačkaný do kuličky a představit si v něm mentální model něčeho znamená pomyslně rozbalit tuto kuličku nebo zmačkat model.“

„Státu nemůže být prospěšné tělo, v němž prostor mezi hrdlem a slabinami vyplňuje břicho.“

„Čas je ještě mnohem suverénnější, hroznější než prostor.“

„Příroda neustále začíná znova a stále totéž, roky, dny, hodiny, a rovněž prostory.“

„Je to prostě jakási nová móda, móda boření mýtů, móda nastavování zrcadla, móda zvláštní, leckdy velmi flagelantské reinterpretace vlastních dějin. Často se dovídáme z různých povrchních komentářů (a teď budu schválně přestřelovat, ale ne moc), že husité byli vlastně banda obyčejných lapků, kteří jen ničili a drancovali Evropu, že doba pobělohorská nebyla dobou temna, ale naopak dobou rozkvětu a vzdělanosti, a že v Rakousko-Uhersku se nám vlastně dařilo docela dobře, a neměli jsme je proto bourat, stačilo je přetvořit jenom na jakousi středoevropskou nebo podunajskou federaci. Někdy to zkrátka vypadá, že stačí jen otočit znaménka a barvy, zaměnit bílou za černou, dát místo plusu minus – a hle, nové české dějiny jsou na světě. Takového Edvarda Beneše jsme ostatně od roku 1989 stačili otočit už dvakrát. Napřed to byl exponent buržoazie – za komunistického režimu, po listopadu 89 se z něj nakrátko stal významný demokratický politik – a dnes už je to opět v médiích jakýsi přisluhovač nebo dokonce agent Stalina. A když už jsme u toho: hlavní tragédií druhé světové války, jak se někdy zdá při četbě médií nebo dívání se na televizi, už není nacistická genocida českého národa, ale poválečné excesy během odsunu Němců. Dámy a pánové, já záměrně karikuji, záměrně to přeháním – a vy to víte. Ale stejně tak víte, že kus pravdy mám, a já zase vím, že vás to – stejně jako mě – zlobí. Máme zaplaťpánbůh demokracii, máme zaplaťpánbůh svobodu slova, a proto nechť si každý říká a píše, co chce. Ale to, vážení přátelé, platí i pro nás. Proto si tady slibme, že k těmto věcem nebudeme mlčet, že budeme psát a mluvit, kde to půjde a jak to půjde, a že prostě nenecháme veřejný prostor zaplnit povídačkami o vlastní historii, která je obrácená naruby pod praporem jakési podivné nesmyslné sebereflexe. Když to budeme dělat, tak to nejhorší, co se nám může stát, je, že nám nějaký krasoduch občas vynadá do nacionalistů nebo nás obviní, že máme jiráskovsko-nejedlovské vidění světa – a to, dámy a pánové, nebolí, na to se dá zvyknout.“

„Já si myslím, že většina z nás má jasno. Teď se do těch zajetých partají dostala Strana zelených, kde nesmírně charismatický mladý pán vypráví o tom, jak zvelebí tuto zem. Já myslím, že on má k těm zelenejm asi takovej vztah jako já k těm svým kytkám, já jsem dosud zahubila všechny, který jsem měla… Ale ne tím, že bych se o ně nestarala… já prostě se vo ně starám asi blbě. Ale pravda je, že mám jedinou květinu, která dnes pude do popelnice. Nicméně já nemám ráda, když někdo utvoří nějakou novou stranu, kde byla prostě díra, tam to ještě nebylo. Znám Stranu zelených, kam se uchýlili všichni revolucionáři němečtí z roku šedesát osm, který mlátili policajty flaškama po hlavě. Mimochodem i bývalý ministr zahraničí byl dokonce vyfocen v té době a prošlo to tiskem a… jako kdyby se nestalo. A najednou je Strana zelených. A jim je ta příroda, nechci říct všem, ale jim je ta příroda zrovna tak ukradená jako nějakému vorvaňovi. Jemu je to jedno, když má svůj prostor, tak se tam cítí dobře. Strana zelených to je taková, smím-li použít v tuhle ranní hodinu, impotentní partaj. Oni mají taková hesla, která jsou samozřejmě všeobjímající, každý má rád stromečky, každý má rád přírodu, ale na tom nelze stavět politickou kariéru.“

„Podle jedné anekdoty, která se stala součástí baťovského folklóru, byli do zámoří vysláni dva zástupci, aby přezkoumali možnost prodeje v Africe. Jeden z nich domů telegrafoval: „Nikdo nenosí boty. Žádná možnost odbytu. Vracím se domů“. Druhý, pravý Baťův žák, reagoval jinak a ústředí sdělil: „Všichni jsou bosí. Obrovská šance odbytu. Pošlete, co nejrychleji, první zásilku bot!“ Pro podnik, jehož cílem bylo obout veškeré lidské nohy, byla Afrika logicky prostorem, kde nemohl chybět.“

„Stali jsme se sebevědomějšími. Jsme čím dál přesvědčenější, že je povinností politiků odpovídat na otázky, které se týkají nakládání s veřejnými penězi a vůbec spravování věcí veřejných. A také že vůbec neexistuje téma – až na výjimky hraničící s bulvárem –, o kterém by neměli mluvit. Tahle premisa nám dává velkou volnost v tom, jak vůbec s politiky hovořit. Ve srovnání s dřívějškem jsme rovnocennějšími partnery. Ta doba, kdy se novináři politiků ptali tak, aby jim poskytli prostor pro jejich sebevyjádření, je naštěstí pryč. I když je to možná troufalé tvrzení.“

„Rád bych lidem, kteří se už mnoho let buď smějí, nebo potřásají hlavou, když vidí naše obrazy, udělil menší lekci. Nechápou, že v těch impresích může být i troška rozumu – že podle okamžitého dojmu prostor může být červený nebo modrý. Od dětských let jsou zvyklý na to, že listí a tráva jsou zelené a barva pleti růžová. Nejsou schopni pochopit, že naše snažení je myšleno vážně – považují je za humbuk, nedbalost, nebo duševní poruchu, ta se jim zdá nejpravděpodobnější. Nemohou pochopit, že umělci to s těmi obrazy myslí vážně, že vznikly v trýzni a za probdělých nocí, že stály krev a nervy.“

„Člověk je nevyléčitelně náboženský. A tam, kde se člověk odpoutá od tradiční náboženské kultury, nastupují do uvolněného prostoru náhražky. Buď jde o nové náboženské směry, často provázené sektářskou mentalitou, nebo nějaké světské jevy - jako třeba sport, politiky či média - začnou hrát jakousi pseudonáboženskou roli. Na těch reality show je to vidět.“

„I když církev je svátostná Boží mocí a silou… je v čase a prostoru živá jen naším úsilím, naší živou vírou. Neboť církev, to jsi ty a já, to jsme my, my v Kristu a Kristus v nás, my lid Boží, a na nás záleží, zda z jádra věci se stane srdce věci, neboť jen skrze nás se stane solí země.“

„Svět slova Ono je souvislý v prostoru a čase. Svět slova Ty není takto souvislý. Z jednotlivého Ty se musí stát – když skončila událost vyznačující se vztahem – určité Ono. Z jednotlivého Ono se muže stát – vystoupí-li do události vyznačující se vztahem – určité Ty.“

„V kosmickém věku je nejdůležitější ten prostor mezi ušima.“

„Rozmyslu vytyčuji meze, abych uvolnil prostor víře.“

„Mlčenlivost je známkou sebeovládání. Srdce bez tajemství je jako odkrytá karta. Tam, kde je hloubka, jsou i hluboká tajemství, neboť se vyskytují veliké prostory a zálivy, do nichž se utápějí poklady.“

„Počet knih vždy nakonec přesáhne prostor, který jim je vymezen.“

„Ani si neuvědomíte, kolik prostoru seberou ve městě budovy. Kdybyste je odstranili, zbylo by jenom nebe, obrovský a prázdný.“

„Demokracie je vláda lidu,“ vysvětloval Milo. „A lid jsme my, ne? Takže si ty peníze můžeme rovnou nechat a na vládu jako na pouhého zprostředkovatele se vykašlat. Upřímně řečeno, byl bych nejradši, kdyby vláda dala od války vůbec ruce pryč a uvolnila prostor svobodnýmu podnikání. Kdybychom vládě zaplatili, co jí dlužíme, posilovali bychom jenom zbytečně její kontrolní funkci a odrazovali bychom jiný individuální podnikatele od bombardování vlastních lidí a letadel. Brzdili bychom tím jejich iniciativu.“

„Když s kresbou začínám, vím, jestli to bude zátiší, nebo abstrakce. Mám hrubou představu o kompozici. Protože ale také vím, že obraz bude vznikat delší časový úsek, třeba měsíc, tak je důležité snažit se držet na uzdě, neulítnout a udržet obraz konzistentní. To je také určitá disciplína. Kromě toho jsem si uvědomil, že i když mám na začátku o obrazu jasnou představu, tak toho vím mnohem méně, než když obraz dodělám. Jak člověk zaplňuje prostor a vymezuje si mantinely, tak už pak jen nějakým způsobem ubírá a mění, a přichází na to, co na kresbě nechce a nemá být.“

„Fyzický svět, jejž vnímáme v každodenním životě, je pouhým stínem skutečného světa. Skutečný svět, svět ducha, existuje za oponou naší společenské podmíněnosti. Ve skutečnosti nejsme spoutáni světem prostoru, času, hmoty a kauzality, ale opona nám brání uvědomit si tuto pravdu a žít ve sféře síly, svobody a milosrdenství.“

„Na zlomeček věčnosti oběma lodím nic nebránilo ve volné střelbě na protivníka a v tom okamžiku dva různé počítače odstartovaly své palebné plány.
Žádný lidský smysl nedokázal postřehnout, co se odehrálo potom; žádný lidský mozek by si to neuměl přebrat. Vzájemná vzdálenost činila dvacet tisíc kilometrů a řízené střely, lasery a grasery dštily zkázu přes tu miniaturní propast vakua jako rozzuření démoni.
Ahmed zavrávoral, když jeho bočním štítem bez námahy prošel první graserový svazek. Jeho boky byly opatřeny metrovým pancířem z nejtvrdší slitiny keramiky a kompozitu, jakou se člověk doposud naučil odlévat, a přesto se jí graser prodral pohrdavě snadno. Od strašlivé rány se rozlétly obrovské úlomky a vzájemný pohyb lodi změnil to, co by bývalo kruhovým otvorem, v dlouhou zející trhlinu. Paprsek rozpáral bok lodi, jako když vyvrhovací nůž rozpáře žraloka, a z rány vytryskl vířící cyklon vzduchu, trosek a lidských těl.
Ale to byl pouze jeden z osmi takových graserů. Všechny do jednoho zaznamenaly přímé zásahy a na bitevním křižníku nikoho ani ve snu nenapadlo, že by přestavěná obchodní loď mohla nést takové zbraně. Zatímco si zuřivý úder Poutníka s křižníkem pohrával, komunikační obvody zahlcovala kakofonie výkřiků bolesti, šoku i hrůzy a potom se přihnaly řízené střely Q lodě a znovu a znovu křižník probodávaly jednorannými lasery, aby dokončily strašlivé dílo graserů. Zbraňová stanoviště se rozlétala na kusy, výboje bláznivě sršely a kabely syčely, pukaly a explodovaly. Příďová místnost gravitoru vybuchla, když jeden graser zasáhl naplno generátory, a tlaková vlna změnila sto metrů pancéřovaného trupu v pokroucené trosky. Všechny tři fúzní jednotky se automaticky nouzově zastavily a po celé lodi se zavírala vzduchotěsná vrata. Ale v příliš mnoha případech neměla ta vrata v čem zadržovat vzduch, neboť grasery Poutníka se propálily naskrz celým trupem a křižník se převaloval v prostoru jako umírající bezmocný vrak. Ale nezahynul sám. Poutník vypálil o zlomek sekundy dříve než Ahmed - ale jen o zlomeček a na rozdíl od Ahmeda neměl žádný pancíř a žádná hermeticky uzavíratelná oddělení. Byla to obchodní loď, jenom tenká slupka kolem obrovského prázdného prostoru pro náklad, a to nemohla žádná přestavba změnit. Zbraně, které přežily, aby se mohly zakousnout do jeho trupu, byly mnohem lehčí než ty, jež rozpáraly Ahmeda, ale proti tak zranitelnému cíli byly děsivě účinné.
Celý pravobok od přepážky třicet jedna dozadu po přepážku šedesát pět byl na padrť. Prázdné doky LAC se rozlétly jako rozšlápnuté sklenice. Zásobníky dva a čtyři byly roztrhány na kusy, stejně jako všechny výmetnice kromě čísla dva. Šest z osmi graserových stanovišť vybuchlo a prakticky celá jejich obsluha zahynula. Jeden laser se prořízl až k jádru lodě, zničil fúzní reaktor jedna a prorazil palubní vězení, z něhož už Randy Steilman a jeho druhové nikdy neměli vyjít před soud, a další se prořízl až na samotnou velitelskou palubu. Můstek zametla tlaková vlna, přepážky a podélníky se trhaly jako papír a zuřící hurikán vytrhl Jennifer Hughesovou navzdory tlumícímu postroji z křesla a odnesl ji do prostoru mimo loď. Její tělo už nikdo nikdy nenajde, ale na tom sotva záleželo, protože svištící příval atmosféry s ní udeřil o okraj trhliny v trupu a na místě jí roztříštil přilbu. John Kanehama zaječel do interkomu, když ho jako oštěp probodla dlouhá letící tříska slitiny. Staršího seržanta O’Haleyho přesekl vejpůl plochý úlomek, dlouhý jako on sám, a Aubrey Wanderman se pozvracel do přilby, když tentýž úlomek prolétl mezi osazenstvem jeho stanoviště a roztrhal Carolyn Wolcotovou a poručíka Jansena.
Tento výjev z pekla se po obrovském trupu Poutníka opakoval znovu a znovu. Další výbuchy a odletující trosky zasahovaly lidi, které minula palba Ahmeda, jako by se umírající loď mstila posádce za to, do čeho ji přivedla, a HMS Poutník se potácivě převaloval pryč s nefunkčním pohonem, zničeným hypergenerátorem a s osmi sty mrtvými a umírajícími lidmi v rozbitých odděleních.“

„Heisenbergův princip neurčitosti lze přeformulovat i tak, aby zněl, že je nemožné zároveň změřit energii částice a časový interval její existence. Z toho vyplývá, že pokud budeme uvažovat o dění v jisté oblasti prázdného prostoru ve velmi malém časovém intervalu, bude panovat značná nejistota ohledně energie tohoto prostoru. Jinými slovy, energie se může zrodit z ničeho!“

„vše je jen o tom jak člověk vnímá prostor“

„Krása věcí a lidí často nespočívá jen v nich samých, ale v tom jaký prostor jim pro jejich krásu v sobě vytvoříme.“